Co ochutnat v Pákistánu: typické pákistánské jídlo a speciality
Pákistánská kuchyně stojí na mase, chlebových plackách z hliněné pece tandoor a silném mléčném čaji. Vyrostla z dědictví Mughalské říše a z kuchyní krajů, které dnešní Pákistán tvoří - paňdžábské, sindhské, paštunské i balúčské. Miluje pomalé vaření, vydatné omáčky, morek a vnitřnosti a hlavně grilování. Hlavní roli hraje hovězí, skopové a kuřecí (průměrný Pákistánec sní podle statistik třikrát víc masa než průměrný Ind), vše je halal, vepřové tu nenajdete a alkohol jen výjimečně. Země sousedí s Íránem, Afghánistánem, Indií a Čínou a každý ze sousedů je na talíři cítit.
Pákistánská kuchyně sdílí velkou část repertoáru se sousedy. Stát vznikl v roce 1947, jeho jídla jsou ale o staletí starší. Biryani, nihari, kebaby, haleem i většina sladkostí patří k dědictví celé severní Indie a mughalských dvorů a do Karáčí je po rozdělení Britské Indie přinesli muslimští přesídlenci z Dillí a Uttarpradéše. Na severozápadě se jídelníček prolíná s Afghánistánem, v Balúčistánu je cítit Persie.
Pákistán byla zatím nejchudší země, kterou jsem navštívil, a přitom země, kde jsem za jídlo mnohokrát nesměl zaplatit - o pákistánské pohostinnosti píšu zvlášť níže, zaslouží si to. A ještě jedno varování hned na začátku: pákistánské jídlo pálí. Když jsem sháněl nepálivé biryani, znamenalo "nepálivé" v praxi zhruba to, co u nás silně pálivé jídlo.
Pákistánské národní jídlo
Za národní jídlo Pákistánu bývá označováno nihari - hustý guláš z hovězí (případně skopové) kližky, který se hodiny vaří na mírném ohni, dokud se maso nerozpadá, jí se k snídani. Jméno pochází z arabského "nahár" (ráno, den): mughalští šlechtici ho jedli po ranní modlitbě, dělníci před celodenní dřinou. Kdo ho vymyslel, se dodnes přou Dillí s Lakhnaú. Jisté je, že do Pákistánu ho po roce 1947 přinesli muslimští uprchlíci ze severní Indie, v Karáčí otevřeli první podniky s nihari a odtud se rozšířilo po celé zemi. Právě v Karáčí se ho dodnes sní nejvíc.
Dobré nihari se vaří šest až osm hodin, často přes noc, s celou paletou koření a hlavně s trpělivostí. Podává se s naanem nebo kulchou, zasypává čerstvým zázvorem, koriandrem a zelenými chilli a zakapává citronem; k tomu nejlepšímu se přidává morek (nalli nihari) nebo mozeček (maghaz nihari). V tradičních podnicích se pár kilo zbylého nihari přidává do dalšího hrnce - téhle "zákvasové" tradici se říká taar a nejstarší podniky ve Starém Dillí se chlubí nepřerušeným taarem starým přes sto let.
Typické pákistánské jídlo
Druhou ikonou je karahi, maso prudce restované ve stejnojmenné hluboké pánvi s rajčaty, zázvorem, česnekem a zelenými chilli - a bez cibule, což ho odlišuje od většiny kari subkontinentu. V restauracích se objednává na váhu, půl kila nebo kilo, připraví se na obřím ohni přímo před vámi. Kuřecí karahi s horkým naanem rovnou z tandooru je asi nejrychlejší způsob, jak pochopit, o čem pákistánská kuchyně je.
Grilované maso je v Pákistánu všudypřítomné. Chapli kebab z Péšávaru, šťavnaté seekh kebaby z mletého hovězího, marinované kousky masa tikka na jehle nebo celé kuře chargha, které se v Láhauru nejdřív napaří a pak osmaží do křupava. A samozřejmě biryani: vrstvená kořeněná rýže s masem, o kterou se Pákistán dělí s celým subkontinentem (já ji poprvé jedl na Mauriciu). V Karáčí je z ní ale skoro náboženství a sindhská verze s bramborami, rajčaty a sušenými švestkami má vlastní charakter.
Velkou kapitolou jsou snídaně. Víkendová halwa puri - smažený chléb, sladká krupicová halva a cizrnové kari, zimní paya z nožiček nebo hrnec nihari: snídaně je tu jídlo dne, na které se stojí fronty už za rozbřesku.
A pak pouliční jídlo. Karáčí přidalo k tomu, co zdědilo, vlastní vynálezy: bun kebab, tedy housku s placičkou z mletého masa a čočky, vejcem a čatní, a katakat, vnitřnosti sekané dvěma špachtlemi na rozpálené plotně tak, že to zvoní po celé ulici. K tomu gol gappay, křupavé duté kuličky s ochucenou vodou, a od rána do večera silný mléčný čaj.
Co ochutnat v Pákistánu
- Nihari. Hustý, přes noc vařený guláš z hovězí kližky s morkem, servírovaný k snídani se zázvorem, koriandrem a citronem. Národní jídlo Pákistánu - vzniklo sice v Dillí či Lakhnaú, ale dnešní slávu mu dalo Karáčí, kde se ho sní nejvíc.
- Bun kebab. Pouliční burger z Karáčí: měkká houska, placička shami z mletého masa a čočky, vejce, cibule a čatní. Vznikl v 50. letech 20. století, o přesný původ se přou tři historky, nejslavnější stánky stojí na Burns Road v Karáčí.
- Katakat. Ledviny, srdce, játra a mozeček sekané na velké ploché pánvi (tawa) dvěma ostrými špachtlemi - odtud zvuk "kat-a-kat", který slyšíte dřív, než stánek uvidíte. Vynález Karáčí, dnes rozšířený po celém Pákistánu.
- Chargha. Celé kuře marinované přes noc v jogurtu a koření, napařené doměkka a pak osmažené do křupava; dvojí úprava ho odlišuje od tandoori kuřete. Specialita Láhauru - jméno je ale paštunské a znamená prostě kuře.
- Sajji. Celé jehně marinované jen v soli a pečené kolem rozžhaveného kamenného tandooru, tradičně s rýží uvařenou uvnitř zvířete a chlebem kaak. Balúčistánská klasika, o kterou se Pákistán dělí jen s íránským Balúčistánem; ve městech se dnes dělá i z kuřete.
- Chapli kebab. Ploché placky z hrubě mletého hovězího s rajčaty, koriandrem a kořením, tradičně smažené na skopovém loji. Pochází z Péšávaru a je vlajkovou lodí paštunské kuchyně, kterou Pákistán sdílí s Afghánistánem; jméno podle jedné verze znamená "plochý", podle druhé odkazuje na sandál (chappal).
- Sindhi biryani. Sindhská verze biryani s bramborami, rajčaty, jogurtem a často sušenými švestkami, pořádně pikantní. Nejrozšířenější biryani Pákistánu, doma v Karáčí a Hajdarábádu; biryani jako takové je perské a mughalské dědictví celého subkontinentu.
- Karahi. Kuřecí nebo skopové maso restované ve stejnojmenné pánvi s rajčaty, zázvorem, česnekem a zelenými chilli, bez cibule; v restauraci na váhu a před vaším zrakem. Skopové karahi pochází z dnešního Chajbar Paštúnchwá, kuřecí proslavil Láhaur - pánev samotnou zná celá jižní Asie.
- Halwa puri. Nedělní snídaně: nafouklé smažené puri, sladká krupicová halva a pikantní cizrna chana. Jednotlivé části zná celá severní Indie, halwa puri jako víkendový rituál s frontou před krámkem je ale pákistánský, hlavně paňdžábský a láhaurský.
- Doodh pati chai. Čaj vařený rovnou v mléce bez vody, silně slazený - základ pákistánského dne v každé dhábě i kanceláři. Sdílí ho severní Indie, ale nikde není tak všudypřítomný jako tady.
- Ganne ka ras. Čerstvě lisovaná šťáva z cukrové třtiny s citronem, mátou, zázvorem a černou solí - od roku 2019 oficiální národní nápoj Pákistánu. Lisy na třtinu potkáte na každém rohu.
- Karachi halwa. Průsvitná, žvýkavá halva plná ořechů, kterou v Karáčí proslavila cukrárna Chandu Halwai založená roku 1896. Po roce 1947 ji sindhští cukráři přenesli do Bombaje, kde se prodává jako "Bombay halwa" - jedna z mála sladkostí, u které vedla cesta z Pákistánu do Indie, a ne naopak.
- Sohan halwa. Tvrdá karamelová sladkost s mandlemi, pistáciemi a šafránem, které dal dnešní podobu a slávu Multán (značka Hafiz Sohan Halwa). O původ se historici přou - nejstarší doložený krámek s ní stál v Dillí - a jméno sdílí s íránským sohanem.
- Lassi. Jogurtový nápoj, sladký nebo slaný, v Paňdžábu tradičně z buvolího mléka a hustý tak, že se skoro jí lžící. Paňdžábská klasika sdílená s indickou stranou hranice; příbuzný íránského dooghu a tureckého ayranu.
- Kashmiri chai. Růžový čaj ze zeleného čaje, mléka, soli a jedlé sody, sypaný pistáciemi. V Kašmíru se mu říká noon chai ("slaný čaj"), Pákistán ho pije sladký, v zimě a na svatbách. Sdílený s celým Kašmírem, po Pákistánu se rozšířil daleko za jeho hranice.
- Paya. Polévka z kozích nebo hovězích nožiček vařená přes noc do husté želatinové podoby, zimní snídaně s naanem, zázvorem a citronem. Rozšířená po celém subkontinentu od Dillí po Hajdarábád.
- Haleem. Kaše z pšenice, ječmene, čočky a masa vařená hodiny, dokud se maso nerozpadne, zdobená smaženou cibulkou, zázvorem a citronem. Arabsko-perské dědictví celého regionu; karáčská verze je jemněji rozmixovaná a pikantnější než indická z Hajdarábádu.
- Sindhi kadhi. Sindhské kari z pražené cizrnové mouky s tamarindem a zeleninou, podávané s rýží - kyselost dodává tamarind, ne jogurt jako u indické kadhi. Sváteční jídlo Karáčí a Hajdarábádu.
- Sai bhaji. Sindhské špenátové kari s luštěninami a zeleninou, s masem i bez, tradičně k rýži. Všední jídlo sindhských domácností.
- Palla. Ryba hilsa z řeky Indus, smažená, dušená s cibulí a bramborami nebo grilovaná. Sindhská lahůdka, na kterou jsou v Karáčí a Hajdarábádu patřičně hrdí.
- Kaak. Tvrdý balúčistánský chléb: těsto se omotá kolem rozpáleného kamene a peče u ohně do bochníku, který vydrží dny. Chléb nomádů, k němuž patří sajji.
- Bannu pulao. Hovězí pomalu vařené s rýží a místním kořením, specialita města Bannu na jihu Chajbar Paštúnchwá. Paštunská specialita s vlastní tradicí, jiná než afghánský kabuli pulao.
- Kabuli pulao. Rýže s masem, mrkví a rozinkami, afghánské národní jídlo, které v Péšávaru a paštunských krajích vaří jako doma. Sdílené s Afghánistánem; příbuzný středoasijského plovu.
- Chapshuro. Placka plněná mletým masem, pečená na plotně - "pizza" z údolí Hunza a Nagar na dalekém severu, kuchyně Hedvábné stezky.
- Mamtu (mumtu). Dušené taštičky plněné masem, které do Gilgit-Baltistánu přišly po Hedvábné stezce - totéž co středoasijské manti a afghánské mantu.
- Seekh kebab. Mleté hovězí nebo skopové s kořením napěchované na široké jehly a grilované na uhlí; šťavnaté a všudypřítomné. Mughalské dědictví celého subkontinentu (turecký příbuzný: şiş köfte).
- Shami kebab. Jemné placičky z vařeného mletého masa a cizrnové čočky chana dal, umleté a osmažené - i základ bun kebabu. Původem z Lakhnaú, milované v Pákistánu, Indii i Bangladéši.
- Bihari kebab. Tenké proužky hovězího v pikantní marinádě, grilované na jehle. Název prozrazuje původ v indickém Biháru, dnes je stálicí karáčských grilů.
- Nargisi kofta. Vařené vejce obalené v mletém mase, osmažené a podávané v omáčce - mughalský dvorní pokrm. Dnes se vaří v Lakhnaú stejně jako v Karáčí.
- Yakhni pulao. Rýže vařená v masovém vývaru (yakhni) s celým kořením - jemnější než biryani, složky se nevrství, ale vaří spolu. Mughalské dědictví sdílené s celou jižní Asií.
- Aloo gosht. Skopové nebo hovězí s bramborami v řidší omáčce, domácí jídlo, které se vaří v každé pákistánské rodině. Bez nároku na původ - komfortní klasika celého regionu.
- Dum pukht. Maso pomalu dušené v hrnci utěsněném těstem, klidně mnoho hodin. Technika z dvora nawábů v Lakhnaú; podle jiné teorie ale vychází ze staré péšávarské metody vaření v horkém písku a balúčská kuchyně zná vlastní "dampukht" na mírném ohni skoro bez koření.
- Gol gappay. Křupavé duté kuličky, které se před vámi plní bramborami, cizrnou a kořeněnou tamarindovou nebo mátovou vodou. Pákistánské jméno pro pani puri, pouliční klasiku celého subkontinentu.
- Zarda. Sladká rýže obarvená šafránem nebo barvivem dožluta (v Pákistánu klidně do víc barev), s cukrem, kardamomem, rozinkami a ořechy; svatební dezert. Mughalské dědictví, vzdálený příbuzný perského sholeh zard.
- Gajrela. Paňdžábský název pro gajar ka halwa - mrkev vařenou v mléce s cukrem, ghí a ořechy do husté kaše, zimní dezert. Sdílený s indickým Paňdžábem.
- Gulab jamun. Tmavé smažené kuličky ze sušeného mléka (khoya) namočené v sirupu s kardamomem a růžovou vodou. Mughalský dezert celého subkontinentu, v Pákistánu na každé oslavě.
- Ras malai. Měkké sýrové knedlíčky ve sladkém zahuštěném mléce s pistáciemi. Bengálský vynález (o prvenství se přou Kalkata s Comillou), který v Pákistánu zdomácněl.
- Kheer. Rýžový nákyp vařený pomalu v mléce s kardamomem, často voněný květovou vodou kewra. Prastarý dezert celé jižní Asie.
- Rooh Afza. Rubínově červený sirup z růže, bylin a ovoce, míchaný s vodou nebo mlékem - bez něj se neobejde žádný ramadánový iftar. Vytvořil ho v roce 1906 v Dillí lékárník Hakim Abdul Majeed, dnes ho vyrábí Hamdard v Pákistánu, Indii i Bangladéši; podobný typ nápoje, který Turci znají jako şerbet.
- Maghaz masala. Mozeček dušený s kořením do krémové konzistence, na chleba. Mughalská záliba v drobech společná Pákistánu, Indii i Bangladéši.
- Khagina. Pikantní míchaná vejce s cibulí, rajčaty a zelenými chilli, snídaně, kterou zná celý subkontinent jako anda bhurji.
Typické pákistánské nápoje
Pákistán je čajová velmoc, i když skoro žádný čaj nepěstuje. Patří ke třem největším dovozcům čaje na světě (vlastní plantáže má jen u Shinkiari na severu) a "chai" tu strukturuje celý den. Nejtypičtější je doodh pati, čaj vařený rovnou v mléce a silně slazený; v Péšávaru a paštunských krajích se místo něj podává zelený kahwa s kardamomem, tradičně sladký, nejlépe v čajovnách bazaru Qissa Khwani. Zimní a svatební specialitou je růžový, tradičně slaný kašmírský čaj posypaný pistáciemi. A poznámka na cestu domů: granulovaný černý čaj Tapal Danedar od rodinné firmy z Karáčí, která funguje od listopadu 1947 - vřele doporučuji jako pákistánský gastrosuvenýr. Vozím íránský i turecký čaj, ale tenhle úplně základní pákistánský mě uchvátil.
Národním nápojem je šťáva z cukrové třtiny (ganne ka ras). Vláda ji tak vyhlásila v lednu 2019 na základě ankety na Twitteru, ve které dostala 81 % hlasů a nechala daleko za sebou pomerančový (15 %) i mrkvový džus (4 %). Stánky s lisy na třtinu potkáte na každém rohu, šťáva se dochucuje černou solí, citronem, mátou a zázvorem.
Klasikou je husté paňdžábské lassi, sladké nebo slané, v létě mangové koktejly a hlavně růžový sirup Rooh Afza, bez kterého se neobejde žádný ramadánový iftar. Kultovní pákistánskou limonádou je zářivě zelená Pakola s příchutí "ice cream soda": poprvé se nalévala 14. srpna 1950, v den výročí nezávislosti, dodnes ji stáčí Mehran Bottlers v Karáčí a během ramadánu se míchá s ledovým mlékem na "doodh soda".
S alkoholem v Pákistánu nepočítejte. Muslimům je zakázán od roku 1977, kdy prohibici vyhlásil premiér Zulfikar Ali Bhutto; v běžných restauracích ho nedostanete a nemuslimům a cizincům smí prodávat jen licencované obchody a hotely. Kuriozitou je pivovar a palírna Murree Brewery, dnes sídlící v Rávalpindí: Britové ji založili roku 1860 v horském letovisku Murree pro koloniální vojáky, je nejstarším nepřetržitě fungujícím průmyslovým podnikem v zemi a v roce 2007 jako první palírna muslimského světa vyrobila dvacetiletou sladovou whisky.
Nejlepší pákistánské jídlo
Pokud bych měl vybrat tři osobní favority, tak nejlepší pákistánské jídlo pro mne je:
- Katakat.
- Halwa puri.
- Nihari.
Jak si užít pákistánské jídlo naplno
- Jezte pravou rukou a plackou místo příboru. Kari, maso i rýže se jedí rukou: kousek naanu nebo roti je vaše lžíce, do které maso i omáčku sevřete. Levá ruka se u jídla nepoužívá. Chce to pár pokusů, ale jídlo pak chutná jinak - a hostitelé ocení, že se snažíte.
- Snídejte jako místní. Nihari, paya nebo o víkendu halwa puri: v Pákistánu je snídaně jídlo dne a před nejlepšími podniky se stojí fronta už za rozbřesku.
- Nebojte se pouličního jídla, kde je fronta. Kde je rušno, tam se vaří pořád čerstvé - to platí u stánků s bun kebabem stejně jako v dhábách, jednoduchých jídelnách podél silnic, které vyrostly kolem historické Grand Trunk Road pro řidiče kamionů. Sedí se na provazových postelích charpai, jí se z mosazných misek a otevřeno bývá nonstop.
- Přijměte pozvání domů, pokud přijde. A ono přijde. Podobně jako v Íránu platí, že nejlepší jídlo je to domácí. Jí se často z ubrusu rozprostřeného na zemi (dastarkhwan) ze společných mís a hostitel vám bude přidávat, dokud neřeknete dost - a pak ještě jednou.
- Vydejte se na food streets. V Karáčí je to Burns Road, kde se pouliční klasiky připravují od 40. let minulého století a odkud pochází bun kebab; v Láhauru Fort Road Food Street s výhledem na mešitu Badshahi, která od roku 2012 převzala slávu staré Gawalmandi. Večer se tu jí, korzuje a ochutnává.
- Počítejte s ramadánem. Během postního měsíce je většina restaurací přes den zavřená a jíst, pít nebo kouřit na veřejnosti zakazuje zákon; nemuslimů se formálně netýká, ale ohleduplnost je na místě. Odměnou je iftar - večerní přerušení půstu datlemi, pakorami, samosami, cizrnovým chana chaat, ovocným salátem a sklenicí Rooh Afzy.
- Berte pálivost vážně. "Nepálivé" tu znamená zhruba to, co u nás "silně pálivé" - moje karáčské biryani z úvodu budiž varováním.
Pohostinnost, která nejde odmítnout
Pákistán je zatím nejchudší země, kterou jsem navštívil, zároveň země s nejpohostinnějšími lidmi, jaké jsem na cestách potkal. Mnohokrát jsem za jídlo vůbec nemohl zaplatit - pozvání přišlo automaticky, často od lidí, kteří sami neměli nazbyt, a odmítat nemělo smysl. Pohostinnost tu berou jako samozřejmost a nikdo se jí nechlubí.
Chudoba je při tom všem vidět na každém kroku. Před oblíbenými restauracemi v Karáčí čekají lidé bez domova na to, až někdo uvnitř nedojí. Zvyk je jednoduchý a důstojný: host, který nechá jídlo na talíři, koupí chlebovou placku a čekající člověk jídlo dojí. Poslední večer před odletem nám s kamarádem zbyla hotovost, kterou jsme už nepotřebovali, tak jsme prostě obešli restaurace a kupovali těmto lidem jídlo. Překvapilo mě, že ačkoli si mohli vybrat cokoliv, většinou sáhli po tom nejlevnějším - po obyčejném hlavním chodu s plackou. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků z celé cesty.
Jak poděkovat za pákistánské jídlo
Úředním jazykem je urdština a základní poděkování je stejné pro celou zemi: "shukriya" (šukrijá) - děkuji, důrazněji "bahut shukriya" - mockrát děkuji. Kuchaře nebo hostitele potěší, když dodáte "khana bohot laziz tha" (khána bohot lazíz thá) - jídlo bylo vynikající, a když vám opravdu chutnalo, stačí spokojené "maza aa gaya" (mazá á gajá) - to byla slast. V nábožensky založené společnosti mají velkou váhu i díky s požehnáním: "Allah barkat de" (alláh barkat dé) - nechť Bůh dá hojnost přeje hostiteli, ať má i příště z čeho rozdávat, a "jazakAllah" (džazákalláh) - nechť tě Bůh odmění se hodí za velkou laskavost. Před jídlem uslyšíte "bismillah", po něm "alhamdulillah".
Regionální pákistánská kuchyně a speciality
Paňdžáb a Láhaur
Nejlidnatější provincie a její metropole Láhaur jsou srdcem pákistánské gastronomie: víkendová halwa puri, zimní paya, kuřata chargha, husté lassi a od roku 2012 Fort Road Food Street s výhledem na mešitu Badshahi. Na venkově kraluje hořčičný špenát sarson ka saag s kukuřičnou plackou makki ki roti - klasika, o kterou se pákistánský Paňdžáb dělí s tím indickým. Z Paňdžábu je i basmati (oblast Kalar mezi řekami Rávi a Čanáb; Hafizabad si říká "město rýže"), himálajská sůl z Khewry, mango z okolí Multánu a multánská sohan halwa.
Sindh a Karáčí
Karáčí, největší město země, zdědilo po muslimských přistěhovalcích z Dillí nihari a biryani a přidalo vlastní vynálezy: bun kebab, katakat a Karachi halwa. Sindhská kuchyně nabízí pikantní Sindhi biryani, kyselou Sindhi kadhi s tamarindem, špenátové sai bhaji a rybu palla z Indu; jihu provincie patří i mango odrůdy Sindhri.
Chajbar Paštúnchwá a Péšávar
Paštunská kuchyně, sdílená s Afghánistánem: tradičně málo koření, hodně masa a tuku. Chapli kebab, skopové karahi a tikka na masném trhu Namak Mandi, kabuli pulao, Bannu pulao z jihu provincie a k tomu zelený čaj kahwa v čajovnách bazaru Qissa Khwani.
Balúčistán a Kvéta
Království masa bez příkras: celá jehňata sajji jen se solí, maso dampukht na mírném ohni skoro bez koření, skopové rosh, celá koza tabaheg marinovaná v sušeném granátovém jablku a soli, na pobřeží ryba s rýží (mayg o bhat) - a chléb kaak pečený kolem rozpáleného kamene. Kuchyně nomádů, kterou Balúčistán sdílí s íránským Sístánem a Balúčistánem.
Gilgit-Baltistán, Hunza a Ázád Kašmír
Sever chutná úplně jinak - po Hedvábné stezce a Střední Asii: masem plněná placka chapshuro z údolí Hunza a Nagar, taštičky mamtu, máslový čaj jako v Tibetu, nudlové polévky a všudypřítomné meruňky (tvoří tři čtvrtiny ovoce sklizeného v Gilgit-Baltistánu), sušené i lisované na olej z pecek. Legendy o dlouhověkosti obyvatel Hunzy věda nepotvrdila, na výbornou meruňkovou stravu to ale nemá vliv. Ázád Kašmír a celý sever voní růžovým kašmírským čajem.
Zajímavosti o pákistánském jídle
- Pravá himálajská růžová sůl pochází z Pákistánu. Těží se v dole Khewra v Paňdžábu, druhém největším solném dole na světě, který dá kolem 350 000 tun soli ročně. Podle legendy ložisko objevili koně Alexandra Velikého, když začali olizovat zdejší kameny; v dole dnes stojí mešita postavená z barevných solných cihel a návštěvníky vozí úzkokolejný vláček z britských dob.
- Průměrný Pákistánec sní třikrát víc masa než průměrný Ind. Maso je středobodem kuchyně - a o svátku Eid al-Adha se obětované zvíře tradičně dělí na třetiny: jedna zůstává rodině, druhá jde příbuzným a přátelům, třetí chudým.
- Pákistán dělá mangovou diplomacii. Patří k největším pěstitelům manga na světě a od roku 1981 posílá vláda bedny odrůdy Anwar Ratol hlavám států a diplomatům jako gesto dobré vůle. Nejslavnější odrůdou je ale chaunsa z okolí Multánu a Rahim Yar Khanu.
- Národní nápoj si Pákistánci zvolili na Twitteru. V lednu 2019 vyhlásila vláda anketu o národní nápoj a šťáva z cukrové třtiny v ní s 81 % hlasů porazila pomerančový i mrkvový džus.
- Nihari je starší než Pákistán. Národní jídlo vzniklo v mughalském Dillí nebo Lakhnaú a přišlo do Karáčí až s muslimskými přesídlenci po roce 1947, hned nato se stalo symbolem nové země.
- O basmati se Pákistán pře s Indií. Původní pákistánská oblast basmati leží v paňdžábském kraji Kalar mezi řekami Rávi a Čanáb a Hafizabad je "městem rýže". Obě země považují dlouhozrnnou voňavou rýži za své dědictví a o její značku vedou spor i před Evropskou unií.
- Země patří ke třem největším dovozcům čaje na světě. Vlastní čaj pěstuje jen na plantážích u Shinkiari na severu, přesto se bez silného doodh pati neobejde žádná návštěva ani obchodní jednání.
- Během ramadánu se přes den nejí ani na veřejnosti - ze zákona. Nařízení Ehtram-e-Ramazan z časů generála Zia-ul-Haqa zakazuje přes den jíst, pít a kouřit na veřejných místech; nemuslimů se formálně netýká, ale restaurace jsou zavřené a slušnost velí přizpůsobit se.
- V Karáčí funguje "banka chleba". Charita Saylani Welfare Trust otevřela 14. srpna 2018 Roti Bank - výdejnu, kde registrované rodiny v nouzi dostávají dvě jídla denně zdarma. Sdílení jídla s potřebnými je tu součást každodennosti, jak jsem sám zažil před karáčskými restauracemi.
- Bun kebab má tři rodné listy. Karáčský burger vznikl v 50. letech 20. století, ale kdo ho vymyslel, se neví jistě: podle jedné verze Hadži Abdul Razzak v roce 1953 pro dělníky, podle druhé vznikl z bombajského vada pav a podle třetí u kina Khayam pro diváky. Místní mu říkají také "anday wala burger", vaječný burger.
- Chicken tikka masala není pákistánské jídlo. Kari, které zná celý svět, vzniklo v Británii, nejspíš v Glasgow - byť možná v kuchyni pákistánského přistěhovalce. Na tradičním pákistánském jídelníčku ho nehledejte.
Užijte si Pákistán a to nejlepší pákistánské jídlo!
