Čaj je bez přehánění ústřední prvek společenského života v Iráku. Konzumace čaje v Iráku přesahuje běžné stravovací návyky a stává se rituálem, který provází obyvatele od ranních hodin až do pozdního večera. Specifická chuť, způsob přípravy a servírování mírně odlišují irácký čaj od variant v sousedních zemích.
Čaj v Iráku
Původ a historie čaje v Iráku
Historie konzumace čaje v Iráku je v porovnání s jinými regiony Asie relativně mladá. Zatímco káva dominovala arabskému světu po staletí, čaj se začal masivně rozšiřovat až v průběhu 19. a na začátku 20. století. Klíčovou roli v tomto procesu sehrála britská přítomnost v regionu a obchodní styky s Indií a Cejlonem (dnešní Srí Lanka). Britové, kteří kontrolovali obchodní cesty, začali dovážet čaj do přístavu Basra na jihu země. Odtud se tento nápoj rychle rozšířil do Bagdádu a dalších provincií. Iráčané si tento nový nápoj rychle osvojili a přizpůsobili jej svým chuťovým preferencím. Dnes je Irák jedním z největších dovozců čaje na světě, přičemž většina suroviny pochází ze Srí Lanky.
Způsob přípravy a specifika
Příprava iráckého čaje probíhá metodou, která zajišťuje jeho charakteristickou sílu a aroma. Na rozdíl od běžného zalití čajových lístků horkou vodou v jednom kroku, Iráčané často využívají metodu dvojího vaření, podobně jako v Turecku nebo Íránu, avšak s určitými odlišnostmi. Základem je použití sypaného černého čaje, často odrůdy Ceylon. Čaj se připravuje pomocí dvou konvic, často naskládaných na sebe (tzv. samovarový princip), nebo se silný koncentrát vaří přímo na zdroji tepla.
Proces začíná vařením vody ve spodní, větší konvici. Do menší konvice se nasype velké množství čajových lístků a přidá se několik tobolek kardamomu. Kardamom je pro irácký čaj naprosto klíčovou ingrediencí a dodává mu nezaměnitelnou vůni. Pro mne ale kardamom v iráckém čaji není výrazně poznat, což velmi oceňuji. Kardamom se používá celý nebo drcený a jen mírně mění chuť a vůni (pro mne je to chuť růže). Lístky s kardamomem se zalijí vroucí vodou a nechají se louhovat na mírném ohni, často umístěné na vrcholu spodní konvice, aby se udržely v teple, ale nevařily se klokotem. Výsledkem je velmi silný, tmavý a hořký koncentrát.
Při servírování se do malé skleničky, zvané istikan, nalije část tohoto koncentrátu a dolije se horkou vodou podle chuti hosta. Neplatí to tak ale vždy, je možné narazit i na přípravu čaje v jedné konvici.
Zásadním krokem je slazení. Irácký čaj se sladí obrovským množstvím cukru. Cukr se přidává buď přímo do konvice během vaření, nebo častěji přímo do skleničky před nalitím čaje. Množství cukru je tak velké, že často netaje a tvoří na dně skleničky viditelnou vrstvu. Tato extrémní sladkost vyvažuje přirozenou hořkost silného černého čaje a tříslovin. Pro mnoho návštěvníků ze západních zemí může být tato úroveň sladkosti překvapující a i pro mne je irácký čaj tím nejsladším, jaký jsem kdy ochutnal.
Srovnání s Tureckem a Íránem
Irácký čaj plní podobnou společenskou funkci jako čaj v Turecku nebo Íránu, ale existují zde jemné nuance. V Turecku se čaj podává bez příchutí, čistý. Íránská čajová kultura často zahrnuje pití čaje přes kostku cukru drženou v ústech. Irácký čaj je specifický právě začleněním kardamomu přímo do procesu louhování a extrémním množstvím cukru.
Společenský význam čaje je v Iráku obrovský. Odmítnutí nabídnutého šálku čaje může hostitel vnímat jako urážku nebo projev nezdvořilosti. Čajovny “chaikhana” jsou tradičně doménou mužů, kde se diskutuje o politice, obchodu a každodenním životě. V domácnostech ženy připravují čaj pro rodinu a hosty po každém jídle a při každé návštěvě.
Sklenička istikan
Nedílnou součástí zážitku z pití iráckého čaje je sklenička “istikan”, ve které se podává. Tento termín má zajímavou etymologii. Jedna z teorií tvrdí, že slovo pochází z anglického “East Tea Can” (východní plechovka na čaj), kterou používali britští vojáci, ale jazykovědci se spíše kloní k názoru, že slovo má kořeny v ruštině (stakan – sklenice) nebo perštině. Istikan má specifický tvar se zúženým pasem, který pomáhá udržet nápoj horký a zároveň umožňuje pohodlné držení za horní okraj. Sklenička se vždy podává na malém podšálku, často s malou lžičkou, která při míchání cukru o stěny sklenice vydává charakteristický cinkavý zvuk. Tento zvuk je v iráckých čajovnách všudypřítomný.
Popíjení čaje v zemích jako je Irák, Írán nebo Turecko rád věnuji mnoho času. Popravdě, pro mne je to jedna z nejpříjemnějších činností na cestách. Stačí se posadit v některé z pouličních čajoven, objednat si čaj a pozorovat okolní dění. Člověk si u něj odpočine, spolehlivě naváže kontakt s místními obyvateli – i bez znalosti jazyka – a nemusí nikam spěchat. Pro mě představuje pití čaje ideální způsob, jak poznat atmosféru země z trochu jiného pohledu.
Jedna sklenička čaje stojí v Iráku 250 IQD (4 Kč), ve vyhlášených čajovnách pak dvojnásobek, 500 IQD (8 Kč).
Tak na zdraví!
