Starý trh v Betlémě: ranní souk pod kamennými oblouky
Pár kroků od náměstí, kam přijíždějí autobusy s poutníky, se Betlém zúží do uliček, ve kterých se i za dne svítí žárovkami na drátech. Místo suvenýrů tu leží bedny paprik, citronů a brambor, na kterých ještě drží hlína, a mezi stánky se proplétají nákupní vozíky.
Starý trh (arabsky: السوق القديم, as-Suq al-Qadim) je každodenní tržiště v historickém jádru Betléma - místo, kde palestinská kuchyně začíná, o pár hodin dřív, než se z ní stane jídlo na talíři.
Proč se trhu říká souk a kudy vede
Slovo souk potká cestovatel v každém arabském městě a jeho původ je starší než obchody, které dnes označuje: arabský kořen s-w-q znamenal hnát. Na trh se kdysi sháněl dobytek a jméno zůstalo místu i potom, co zvířata vystřídaly přepravky se zeleninou. Betlémský souk patří k těm skromnějším. Jeruzalém, Hebron nebo Nábulus mají celé soustavy trhů rozdělených podle řemesel; Betlém má jedinou klikatou trasu. Začíná na konci ulice Al Mdbasseh poblíž kláštera a uličkami pod kamennými oblouky vede až na náměstí Al Manarah, které sousedí s náměstím Manger u baziliky Narození Páně.
Odkud se na trh vozí úroda
Stará čtvrť kolem trhu vyrostla v osmanských dobách. Dnešní uspořádání je podle betlémské radnice dílem neštěstí: zemětřesení roku 1927 většinu tehdejších obchodů pobořilo a město pak prostor vystavělo znovu; při poslední opravě dostal trh novou infrastrukturu a kamenné fasády zůstaly původní. Zboží ale přijíždí pořád odtud, odkud přijíždělo vždycky - z vesnic kolem Betléma. Battir, jehož kamenné terasy napájí sedm pramenů už dva tisíce let, je za svou zemědělskou krajinu od roku 2014 zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO a sousednímu Artasu se pro jeho zahrady říká zásobárna betlémského kraje. Voda je tady vzácná - zhruba čtyři pětiny palestinských polí závisejí jen na dešti - a úroda z obou vesnic stojí na pramenech, které tečou dodnes. Kdo chce trh zastihnout nejživější, přijde dopoledne, kdy farmáři skládají čerstvou úrodu.
Tác bobů, kterým se říká ful
Mezi zeleninou stojí i několik stánků s jídlem. Na jednom z nich veliký kovový tác dušených bobů, obložený plátky citronu a posypaný petrželkou, vedle druhý s cizrnou - z té se v regionu dělá hummus i falafel. Bobům se říká ful a jsou nejspíš nejsdílenějším jídlem Blízkého východu: vymyslel je Egypt a k snídani si je osvojila celá Levanta. Celé jméno ful medames nese koptské slovo pro "zahrabaný" - boby se kdysi nechávaly pomalu dojít v hrnci zahrabaném do horkého popela. Palestinská kuchyně je dochucuje rajčaty, paprikou a nakyslým sumakem; v Iráku se z týchž bobů vaří bagilla. Příborem je tady pita chléb: fazole se nejedí lžící, nabírají se kouskem placky.
Ful je jídlo rána, stejně jako celý trh. A možná právě proto působí souk povědomě i na návštěvníka z druhého konce světa: co u nás farmářské trhy prodávají jako víkendový návrat ke kořenům, tady nikdy nepřestalo být obyčejným způsobem, jak nakoupit.
Ráno mezi stánky v Betlémě
Na starý trh jsem vešel z ulice Al Mdbasseh a nechal se klikatými uličkami dovést až na náměstí Al Manarah. Spěchat se tudy nedá: člověk co chvíli uhýbá vozíku nebo hloučku u stánku. Cizince tu prakticky nenajdete a právě proto je procházka trhem zážitek - Betlém tady žije svým všedním dopolednem, bez ohledu na to, kdo se dívá. U jednoho ze stánků jsem ochutnal skvěle ochucené fazole; víc než konkrétní chuť si ale odnáším čilý ruch, který na trhu panuje.
