Arménské meruňky: národní ovoce, které dalo barvu vlajce
Většina evropských jazyků pojmenovala oranžovou barvu po pomeranči. Arménština má takové slovo taky, ale na vlajce ho nepoužívá: spodní pruh se oficiálně jmenuje ciranagujn, meruňkový. Třetina státní vlajky tak nese jméno ovoce, které v červnu leží na každém trhu v zemi.
Arménské meruňky (arménsky: ծիրան, ciran) jsou obyčejné peckovice, které arménská kuchyně jí čerstvé, suší na zimu, plní ořechy a pálí z nich alkohol - a které si Arménie zapsala do jazyka, hudby i státních symbolů víc než kteroukoli jinou plodinu.
Proč se meruňka jmenuje po Arménii, když odtud není
Latinsky se meruňka jmenuje Prunus armeniaca, arménská švestka, a tenhle název Arméni rádi předkládají jako doklad o původu. Jenže ho vystavili staří Řekové a Římané, kteří ovoce znali z arménských sadů a domysleli si zbytek. Genetika dnes klade domov meruňky do Střední Asie a Číny; Arménie byla stanice na cestě do Evropy, kde se plod zabydlel tak důkladně, že dostal její jméno. Čeština si to jméno odnesla taky, jen přeházené: "meruňka" vznikla z latinského armeniaca přesmykem prvních slabik, takže Arménii má v sobě každá česká meruňka, i když to na ní není vidět. Dnes je meruňka plodem celého regionu: turecká Malatya sama sklidí přes 400 000 tun ročně a sušenými zásobuje půlku světa, íránská kuchyně sype sušené meruňky i do slané rýže a pěstuje se stejně na Kavkaze v Gruzii jako v Ázerbájdžánu. Arménie vyveze zhruba 23 000 tun, skoro všechno do Ruska. Objemem je to vedlejší hráč. Symbolem je velmoc.
Duduk, vlajka a dvě písně: co Arméni z meruňky udělali
Národní nástroj Arménie, duduk, se arménsky jmenuje ciranapogh, meruňková píšťala, a myslí se to doslova. Duduk se vyrábí výhradně z meruňkového dřeva: je husté, snese vlhkost dechu a rok schne, než se z něj smí řezat; hudbu, která z něj vychází, zapsalo UNESCO v roce 2005 mezi mistrovská díla nehmotného dědictví lidstva. Naživo jsem ho slyšel při večeři v jerevanské Tavern Yerevan, kde k němu zpívali lidové písně - a jedna z nejznámějších se jmenuje Cirani car, Meruňkový strom. O století později poslala Arménie na Eurovizi 2010 zpěvačku Evu Rivas s písní Apricot Stone, Meruňková pecka, a skončila sedmá. Filmový festival v Jerevanu se jmenuje Zlatá meruňka. Kdyby chtěl někdo Arménii popsat jedním slovem a nesmělo to být Ararat, měl by jasného kandidáta.
Jak se meruňky v Arménii jedí a co z nich zbude na zimu
Sezóna je krátká, červen a červenec, a v těch dvou měsících se meruňka jí hlavně tak, jak se utrhla ze stromu. Zbytek roku ji drží sušení. Sušená meruňka, cirani čir, se prodává ve dvou barvách a barva prozradí postup: zářivě oranžová prošla sírou, tmavá a svraštělá se sušila jen na slunci. Z nezralých bílých meruněk a častěji z broskví se dělá alani, sušené plody bez pecky plněné vlašskými ořechy se skořicí a hřebíčkem, a z přebytků úrody se pálí cirani oghi, meruňková kořalka, kterou v Arménii dělá kdekdo doma a pár firem i na prodej. U nás skončí meruňka nejčastěji v knedlíku nebo v marmeládě; v Arménii ji nikdo do těsta nezavírá, protože sušená vydrží do jara i bez pomoci. Sušené meruňky jsou proto podle mne ta nejrozumnější věc, kterou si z Arménie přivézt. Kdo přijede mimo sezónu, čerstvé nesežene, ale sušené mu prodají na každém trhu na váhu.
Meruňky s listy mezi vrstvami
Meruňky jsem v Arménii nejedl v žádné restauraci, ale ze supermarketu, kde jsem si jich v sezóně kupoval plný talíř. V obchodě je skládají do beden po vrstvách a mezi vrstvy dávají listy ze stromu; kdo chce vědět, kdy se trhaly, podívá se, jestli listy ještě nezvadly. Byly sladké a šťavnaté a dužina se od pecky pouštěla sama, bez nože a bez tahání - měkčí a voňavější, než jaké znám z české zahrady. Kolik stály, jsem si nezapsal. Že listy mezi nimi byly ještě nezvadlé, ano.
