Hospoda The Cobblestone, Dublin
Kapela v The Cobblestone ten večer dohrála, zvedla se od stolu a začala balit. Jenže hospoda se odmítla rozejít: několik štamgastů si od muzikantů půjčilo nástroje a na vnitřní zahrádce se hrálo dál - prostě proto, že byl večer a nikomu se nechtělo domů. The Cobblestone je malá rohová hospoda v dublinské čtvrti Smithfield, kde se irská tradiční hudba hraje naživo sedm večerů v týdnu - u stolu mezi hosty, ne na pódiu. Přesně kvůli takovým večerům se do Irska jezdí. Jen se pak většinou hledají na špatné adrese.
Z Temple Baru do Smithfieldu
Ta špatná adresa se jmenuje Temple Bar - čtvrť malebných hospod v úzkých uličkách, kterou vám doporučí každý, kdo v Dublinu strávil víkend. Procházel jsem jí v pátek i v sobotu večer - do každé hospody vedla dlouhá fronta a mezi nimi se pohybovalo, a místy už jen leželo, značné množství opilých mladých lidí. Kamarád Robert, který je v Dublinu jako doma, mě později uklidňoval: "Ty hospody fungují jako dobře promazaný stroj. Jakmile se uvnitř objeví někdo moc opilý, z ničeho nic se vynoří dlouhá silná ruka, popadne ho a vytáhne před hospodu." Neviděl jsem to, věřím mu; jen jsem u toho nechtěl sedět. Pinta stoutu se v Temple Baru dnes šplhá k deseti eurům, o dobrou polovinu víc než pár set metrů odsud - a celá čtvrť přitom vznikla úřední náhodou: stát tu skupoval domy na autobusové nádraží, a když z něj sešlo, vyhlásil uličky kulturní čtvrtí. Tip na Cobblestone mi nakonec dal pán, který mě obsluhoval u snídaně v bistru Oh'Rourke's (viz článek o full Irish breakfast).
Mulliganovi, koňský trh a jeden hotel
Smithfield leží čtvrt hodiny chůze od Temple Baru, na druhém břehu Liffey, a turistická čtvrť to nikdy nebyla: na zdejším náměstí se od středověku prodával dobytek a koně a kousek odsud stojí bývalá palírna Jameson. Cobblestone k tomu trhu dlouho patřila - obyčejná nárožní hospoda, která otvírala v sedm ráno pro trhovce a vrcholem jejího kulturního života byla liga v šipkách. Pak ji koncem osmdesátých let převzal bývalý pojišťovák Tom Mulligan z rodiny, ve které se irská hudba hraje pět generací, a z ranní nálevny udělal instituci; sám o ní říká, že je to "pivnice s hudebním problémem". Jméno znamená dlažební kostku - přesněji tu oblou kočičí hlavu - a proč se tak hospoda jmenuje, nedoloží nikdo; dláždění Smithfieldu se jako vysvětlení nabízí samo.
Hudební problém hospodu nakonec zachránil. V roce 2021 požádal developer o povolení postavit na parcele devítipatrový hotel; památkově chráněný výčep by zůstal, zbourat se měl zadní koncertní sál, učebny i zahrádka - hospodě by zbyla zhruba třetina. Dublin se vzbouřil: petici podepsaly desítky tisíc lidí a městem prošel protestní průvod stovek lidí, muzikanti s nástroji v čele. Radnice hotel zamítla - a poprvé v irské historii přitom u stavebního povolení hrála roli kulturní hodnota hospody; zamítavý text se výslovně zastal zadního sálu, kde se tradiční hudba učí a hraje.
Jak funguje seisiún
Hudbě, kvůli které se do Cobblestone jezdí, se říká session, irsky seisiún, a s koncertem se neplete. Hráči sedí v koutě předního baru v kruhu, takže na diváky zbývají záda; nikdo nic neohlašuje, někdo prostě nasadí melodii a kdo ji zná, přidá se - dudy, housle, flétny, občas i nástroj, který do Irska přicestoval s majitelem. Přisednout si smí kdokoli, kdo přinese nástroj a zná repertoár; vstupné neexistuje, platí se pintou. Nad muzikanty visí cedule s prosbou, aby hosté hudbu respektovali - zdvořilý irský způsob, jak říct, že hudba tu není kulisa. Funguje to jako kytara u táboráku: nikdo nevystupuje, prostě je večer a někdo začal.
Session přitom není odvěký venkovský rituál, jak by se čekalo. První doložená hospodská session se nehrála v Irsku, ale v roce 1946 v londýnské hospodě Devonshire Arms, kde se scházeli irští stavební dělníci; domů do Irska se vrátila až v šedesátých letech s emigranty. I slovo seisiún je jen irský přepis anglického session. Nejirštější hospodský rituál je tedy, přísně vzato, přistěhovalec - což se v zemi, která o emigraci zpívá v každé druhé písničce, skoro hodí.
Guinness, whiskey a půjčené nástroje
V Cobblestone jsem strávil sobotní večer (viz Kam na jídlo v Dublinu). U předního baru jsem si vzal pintu Guinnessu a později whiskey - kterou, to už opravdu nevím, a v hospodě, která si melodie pamatuje pět generací, mi ta mezera v paměti přijde odpustitelná. Stout byl hustý, s krémovou pěnou a praženou hořkou tečkou na konci doušku, whiskey hřála; hlavní chod se ale ten večer nečepoval, hrál. Štamgasti, kteří se zjevně znali roky, zpívali a tančili, a když se dohrálo, půjčili si nástroje a na vnitřní zahrádce spustili znovu, po svém. Pro mě nejsilnější zážitek z celého Dublinu - spontánní věci tohohle druhu mám ze všech nejraději. Radnice o kulturní hodnotě téhle hospody později sepsala úřední rozhodnutí. Mně na stejný závěr stačila jedna sobota.
The Cobblestone
