Ararat: arménská brandy, které se doma říká koňak
V jerevanské palírně stojí mezi vlajkami jeden pozlacený sud a kolem něj podpisy návštěvníků. Průvodkyně u něj řekla větu, kterou jsem si z prohlídky zapamatoval nejvíc: "Všechnu brandy, co tu mají, by chtěli otevřít co nejpozději, aby byla co nejkvalitnější. Jen tento jediný sud by chtěli otevřít už teď." Naplnili ho totiž po vypuknutí konfliktu v Náhorním Karabachu a otevřít ho mají, až válka skončí.
Ararat (arménsky: Արարատ) je arménská brandy z hroznů Araratské nížiny, dvakrát destilovaná a zrající v sudech z kavkazského dubu - vlajková loď arménské kuchyně v tekuté podobě a nejznámější vývozní artikl země. Jméno má po hoře, na které podle bible přistál Noe s archou a jako první vysadil révu. Hora dnes leží v Turecku, palírna patří Francouzům, to jsou jen první dva paradoxy, které jsou spojené s brandy Ararat.
Proč se brandy Ararat doma říká koňak
Slovo cognac patří podle evropského práva jen pálence z okolí francouzského města Cognac. Jenže v celém bývalém Sovětském svazu se "koňak" říká každé brandy z vína, které prošlo dvojitou destilací a dubovým sudem, a Arméni tak svému nápoji říkají sto let. V dohodě o partnerství s Evropskou unií z roku 2017 se Arménie zavázala slovo koňak opustit - doma do roku 2032, na vývozních etiketách do roku 2043 - a Brusel na rozloučení se jménem přispěl třemi miliony eur. Známe to z domova: tuzemský rum se přejmenoval na tuzemák a pije se dál. Nové slovo "brandy" zní Arménům ovšem stejně cize jako to francouzské, a tak jsou archivní láhve s azbukou КОНЬЯК v muzeu vystavené s hrdostí, ne s omluvou. A koňak z hroznů není arménský vynález, jen arménská specialita: v Gruzii otevřel Sarajišvili palírnu v Tbilisi ve stejné době jako Tairjan v Jerevanu, Moldavsko má svůj divin, já ochutnal i kyrgyzský koňak, bulharskou Plisku nebo albánského Skënderbeua. Ararat je z té rodiny nejslavnější, ne nejstarší.
Kdo Ararat pálí a co je pravda na Churchillovi
Palírnu založil v Jerevanu kupec Nerses Tairjan - firma slaví rok 1887, konkurenční značka Noy se hlásí k jeho vinařství o deset let staršímu, a obě mají kus pravdy. Sovětská Arménie původní podnik v roce 1948 rozdělila na dva závody; od té doby stojí v Jerevanu dvě palírny a každá tvrdí, že je ta původní. Mezitím koňak dodával carskému dvoru pod jménem ruského lihovarníka Šustova a v roce 1998 ho v privatizaci koupil Pernod Ricard. Nejslavnější historka značky - Stalin na Jaltě nalil Churchillovi arménský koňak a ten si pak nechal posílat bedny do Londýna - je podle autorů knihy Armenian Food: Fact, Fiction and Folklore nedoložená; v Churchillových ani Mikojanových pamětech není a Churchillovo muzeum uvádí jako jeho oblíbený koňak francouzský Hine. Palírna ji přesto vypráví dál. Historka prodává víc lahví než kterákoli medaile.
Z čeho Ararat vzniká a jak se pije
Hrozny jsou arménské odrůdy jako Voskehat nebo Garan Dmak z Araratské nížiny, kde zima klesá k minus dvaceti a léto šplhá ke čtyřicítce. Destilát pak zraje v sudech z kavkazského dubu, který se před stavbou sudu dva roky máčí ve vodě. Barvu dostává brandy od ohně, ne od hroznů: v muzeu stojí kruh dřevěných lamel od světlého po skoro černé, čím víc bednář sud vypálí, tím tmavší pálenka z něj po letech vyjde. Vedle je průřez vinicí, kde je vidět, kolik z rostliny žije pod zemí - prošel jsem hodně vinařství a tahle instalace mě dostala víc než jiné. Řady nesou jména z arménské historie - Ani, Akhtamar, Vaspurakan, Nairi - a sedm až dvacet let v sudu. Není to nápoj k večeři. Arméni ho schovávají doma na svatbu dětí nebo narození vnoučete, pijí ho z baňaté sklenky pomalu, k čokoládě nebo baklavě.
Tři skleničky v muzeu Ararat
Brandy Ararat jsem ochutnal tam, kde vzniká - v muzeu palírny v Jerevanu (viz Kam na jídlo v Jerevanu), kde prohlídka končí u stolu se skleničkami s cedulkami, aby nikdo nemusel hádat, co pije. Vzal jsem si pokročilou degustaci, stejně jako většina lidí ve skupině: desetiletý Akhtamar, patnáctiletý Vaspurakan a dvacetiletý Nairi. Akhtamar voněl po sušených meruňkách a v ústech byl ještě ostrý, Vaspurakan hustší a sladší, s vanilkou ze sudu, a Nairi, nejtmavší z trojice, s dochutí, která zůstala i po odchodu od stolu. Prohlídka s degustací stála 10 000 AMD (600 Kč) a byl jsem s ní spokojený víc než s většinou vinařských exkurzí, co jsem kde absolvoval. Nairi v poslední skleničce zrála dvacet let. Slovo koňak má na etiketách podle dohody s Bruselem před sebou zhruba stejnou dobu - pak ho Arméni budou psát už jen doma a jen svým písmem.
Ararat Museum
