Noy: arménská brandy, která se dřív jmenovala Ararat
Kdo jde v Jerevanu za slavnou brandy, míří obvykle k muzeu Ararat. Já jsem ten den stál před jinou branou, kde cedule hlásala Yerevan Ararat Brandy-Wine-Vodka Factory, letopočet 1877 a nad tím vším velký nápis Noy. Ne, nezabloudil jsem.
Noy (arménsky: Նոյ) je druhá velká jerevanská brandy, zrající ve sklepích na místě někdejší pevnosti Erivan, spolu s Araratem tvoří dvojici, které se v arménské kuchyni bez uzardění říká koňak. Podnik, který ji vyrábí, se totiž jménem Ararat pyšnil přes šedesát let, a když o něj přišel, sáhl po jménu ještě starším. Po Noemovi.
Proč se Noy do roku 2002 jmenoval Ararat
Noy je arménská podoba jména Noe. Podle knihy Genesis přistála jeho archa na hoře Ararat a první, co Noe po potopě udělal, bylo vysazení vinice, takže arménské vinařství se v této verzi počítá od okamžiku, kdy opadla voda. Jméno Noy dostala firma teprve roku 2002, kdy továrnu koupil podnikatel Gagik Tsarukyan; do té doby se to, co v jejích sklepích zrálo, jmenovalo prostě Ararat. Tak si výrobek pojmenovali sovětští plánovači a jméno hory mezitím zůstalo konkurenci, Yerevan Brandy Company, dnes ve francouzských rukou.
Dva podniky v jednom městě a jedna hora; na ceduli u vchodu Noy stále stojí "Ararat", v láhvi už ne. Brandy je přitom pro Arménii nápoj národní - vedle Noy a Araratu pálí koňak i menší výrobci, třeba v Prošjanu, a k arménskému vínu nebo vínu z granátových jablek patří na arménský stůl stejně samozřejmě.
Pevnost, vinař a obchodník, který obelstil Paříž
Pevnost Erivan, na jejímž místě továrna stojí, nechali postavit perští vládci na začátku 16. století. Průvodci ji rádi posílají do roku 591 - tehdy se ale Arménie dělila mezi Byzanc a Persii. Továrnu tu založil roku 1877 obchodník Nerses Tairjan, nejdřív jen na víno; na destilaci po francouzském způsobu ho o deset let později navedl bratranec Vasilij Tairov, vinařský odborník a vydavatel vinařského časopisu. Tairjan podnik brzy pronajal a pak prodal ruskému obchodníkovi Nikolaji Šustovovi, jehož firma držela zhruba čtyři pětiny trhu Ruské říše s pálenkou, vínem a likéry. Šustov uměl prodávat: v roce 1901 poslal na výstavu do Paříže vzorky bez udání původu, porota jim dala Grand Prix, a když se dozvěděla, že soudila destilát z Kavkazu, výjimečně mu povolila psát na etiketu slovo koňak. K témuž muži patří historka o mladících v dobrých oblecích, kteří po restauracích hlasitě žádali Šustovův koňak a uraženě odcházeli, když ho podnik neměl. Sověti továrnu znárodnili a přejmenovali, po rozpadu Unie chátrala a v roce 2002 ji vzkřísila Tsarukyanova Multi Group. Tři jména, jedny sklepy.
Co v Noy zraje a jak vypadá prohlídka
Do sudů jde destilát z bílých hroznů z Armavirské nížiny a údolí Vajoc Dzor, pak se čeká. Řada Classic se prodává jako sedmiletá až dvacetiletá a právě ten čas v dubu je hlavní surovina: barvu i to, že dvacítka nepálí, dodal sud, ne hrozen. Prohlídka začíná v muzeu, kde jsou za sklem staré láhve, diplomy a dárkové karafy, pokračuje do sklepů a teprve tam se ochutnává. Vybírá se ze dvou variant: samotná prohlídka, nebo prohlídka s degustací, kde za vyšší cenu dostanete starší brandy a k tomu sběratelské fortifikované víno z archivu. Ke každé degustaci patří talíř čerstvého a sušeného ovoce a balená voda, prohlídky jsou i v angličtině a vyplatí se je rezervovat předem - o víkendu má muzeum otevřeno jen v sobotu a krátce.
Dvě továrny za jeden den
Ararat i Noy jsem absolvoval v Jerevanu v jeden den, stojí nedaleko sebe a srovnával jsem je, ať jsem chtěl nebo ne (viz Kam na jídlo v Jerevanu). U Araratu je poznat západní majitel: moderní muzeum plné interaktivních obrazovek. Noy vede prohlídku postaru - průvodce, sklep, sud, láhev v ruce. V Noy jsem si vybral nejdražší variantu za 15 000 AMD (900 Kč) a v podzemí mi nalili fortifikovaná vína z let 1913 a 1924, tedy nápoj portského stylu, jaký jsem předtím pil přímo v Portu. Zůstal bych přece jen u pravého portského. Brandy přišla až na samý konec: Classic 10 let, světlejší a s ostrou hranou, a Classic 20 let, tmavší, hutnější, se sušenou meruňkou a s dochutí, která vydržela déle, než jsem čekal. Kdybych šel znovu, vzal bych levnější degustaci - ta drahá se platí hlavně za archivní vína (a ta mě přesvědčila, že portské se prostě má pít v Portu).
Noy Factory
