Saint-Émilion: vinařská vesnice u Bordeaux
Saint-Émilion má necelé dva tisíce stálých obyvatel a přes milion návštěvníků ročně - na jednoho místního tak připadá zhruba šest set turistů. Podle té matematiky by to mělo být peklo s frontou na zmrzlinu. Já přitom přijel na vrcholu sezóny a dva dny se tu procházel v klidu, jaký ta čísla vůbec nenaznačují.
Saint-Émilion je středověká vinařská vesnice na vápencovém ostrohu půl hodiny vlakem od Bordeaux - a po všech vinicích, které jsem na cestách po Francii i jinde prošel, pro mne ta nejkrásnější.
Poustevník Émilion a kostel vytesaný do skály
Jméno vesnici nedal král ani biskup, ale bretonský mnich Émilion, který se v 8. století usadil v jeskyni zdejšího ostrohu. Zemřel roku 787 a osada, která mezitím vyrostla kolem jeho poustevny, si jeho jméno nechala. Nad jeskyní později vznikla stavba, kvůli které se dnes ve vesnici čeká na prohlídku: église monolithe. Kostel vznikl počátkem 12. století ubíráním - kameníci vylámali z ostrohu asi 15 000 kubíků vápence a prostor, který po nich zbyl, je dodnes největší monolitický kostel v Evropě. Pod vesnicí se k tomu větví katakomby a kaple. Saint-Émilion má zkrátka dvě patra: v horním se víno prodává, v dolním se po staletí lámal kámen a pohřbívalo.
Charta krále Jana a vzpoura nejslavnějších château
Vinice tu podle tradice vysadili už Římané. Kdy přesně, uvádí každý pramen jinak, takže první pevný bod nabízí až rok 1199: anglický král Jan Bezzemek tehdy vydal chartu vín Saint-Émilion, jednu z nejstarších viničních regulací vůbec. Dnes zdejším vinicím zhruba ze šedesáti procent vládne merlot, který dělá z pravého břehu Dordogne měkčí a kulatější polovinu mapy francouzského vína kolem Bordeaux; levý břeh s Médokem sází na cabernet sauvignon a sílu, která zraje desítky let.
Zdejší klasifikace vín se čte spíš jako soudní spis. Médoc si tu svou sepsal roku 1855 a od té doby na ni prakticky nesáhl; Saint-Émilion se známkuje znovu zhruba každých deset let a skoro každé kolo končí žalobou. Poslední revize dopadla nejpodivněji: Cheval Blanc a Ausone, dvě nejslavnější jména apelace, na protest proti novým pravidlům z klasifikace vystoupila - nejvyšší titul si škrtla sama a na cenách jejich lahví se to nijak nepodepsalo. Sousední Pomerol celé to divadlo sleduje zpovzdálí: jako jediná velká bordeauxská apelace se odmítá známkovat úplně.
Vinice, chladné sklepy a klášterní makronky
Roku 1999 byla jurisdikce Saint-Émilion - vesnice a osm okolních obcí - zapsána na seznam UNESCO jako vůbec první vinařská krajina světa. Vinice se dají projít pěšky, objet na kole, nebo se svézt vláčkem, jaký jinak vozí děti po zoologických zahradách; tenhle ovšem zastavuje mezi řádky révy a místo zmrzliny se na zastávce degustuje. V letním vedru má vesnice ještě jednu výhodu: sklepy. Vápencové chodby drží chlad po celý rok, víno v nich zraje pár kroků pod ulicemi a do některých sklepů se dá sejít zdarma. Kdo chce pak vínu rozumět víc, než stihne jedna degustace, najde v Bordeaux muzeum La Cité du Vin.
Druhá místní specialita je sladká: makronky, které tu podle receptu z roku 1620 pekly voršilky a jejichž pravá verze se dodnes dědí jako rodinné tajemství. A jeden postřeh, který v průvodcích nebývá: prohlídky v angličtině se v různých památkách často konají ve stejný čas, takže víc než jednu za den nestihnete. Vesnice si tím o druhý den řekne sama.
Dva dny na vrcholu sezóny
Já přijel na začátku července přímým vlakem z Bordeaux - jezdí několikrát denně a cesta trvá kolem půl hodiny. Plánoval jsem jednodenní výlet. Zůstal jsem dva dny a oba utekly rychleji, než mi bylo milé. Dopoledne mezi vinicemi, přes poledne v chladu sklepů, k večeru po strmých uličkách, kde se člověk každou chvíli zastaví jen proto, aby se rozhlédl. Jednosměrná jízdenka koupená v den odjezdu stála 9,60 EUR. Nejlevnější položkou celého vinařského ráje tak byla cesta do něj.
Saint-Émilion
