Mirto di Sardegna: sardinský likér z bobulí myrty
Myrtu zná většina z nás jako keřík v květináči, ze kterého se ustřihne větvička do svatební kytice a dál se o něj nikdo nestará. Na Sardinii roste divoce po celé macchii, v zimě se z ní česají tmavé bobule a výsledek se pak pije z malých skleniček rovnou z mrazáku.
Mirto di Sardegna (sardinsky: licòre de murta) je likér z bobulí myrty obecné, které se několik týdnů louhují v alkoholu a doslazují sirupem z cukru nebo medu; má kolem 30 % a v italské kuchyni je to sardinský digestiv, kterým se zavírá večeře.
Kde všude se z myrty dělá likér a komu patří jméno
Slovo mirto přišlo do italštiny z latinského myrtus a to z řeckého myrtos; Sardové ale rostlině říkají sa murta a na italské pevnině se totéž jmenuje mortella - a mortella v lahvi je od sardinského mirta k nerozeznání. Likér z myrtových bobulí je sdílená středomořská věc - dělá se na Sardinii, na Korsice a v několika koutech italské pevniny - jméno Mirto di Sardegna je ale chráněné zeměpisné označení EU a smí ho nést jen likér, jehož bobule vyrostly, louhovaly se i lahvovaly na ostrově. Korsičané prodávají liqueur de myrte pod vlastními značkami a francouzská kuchyně ji počítá ke svým ostrovním specialitám; italské prameny ale recept přičítají galurským psancům z 18. století, kteří likéru říkali acqua degli angeli, andělská voda, a vozili ho přes úžinu na Korsiku.
Odkdy se mirto pije a co na tom není pravda
Cestovatelské weby rády píšou, že mirto je nejstarší likér světa a popíjeli ho už Féničané. Nic z toho není doložené - starobylá je jen rostlina: Venuše se prý po narození z mořské pěny zahalila do myrtových větví, a proto myrta patří ke svatbám od starého Říma až po dnešní český obřad. O likéru samém mluví prameny až od 18. století, a to o domácím: v Galluře na severovýchodě ostrova se louhoval po domech a nikdo ho nelahvoval. Mirto je tedy starý zvyk a mladý výrobek: doma se dělal dvě stě let, do obchodů mimo Sardinii se dostal až v roce 1992, kdy nejstarší sardinská likérka Zedda Piras z Cagliari, založená v roce 1854 ještě jako vinařství, rozjela celostátní prodej. Ostrov si svůj likér prostě dlouho nechával pro sebe.
Bobule, líh a sirup: z čeho mirto je a jak se pije
Postup zůstal domácí i v továrně. Bobule se sbírají od listopadu do února, kdy jsou nejtmavší, zhruba čtyřicet dní se louhují v lihu, pak se slisují, přidá se sirup a likér se nechá odležet - přesně tak, jak se u nás doma dělá ořechovka nebo višňovka. Zákon chce nejméně 150 gramů bobulí na litr; etiketa lahvičky od firmy Silvio Carta ze Zeddiani u Oristana slibuje 350 gramů, víc než dvojnásobek. Čerstvý likér je skoro černý, po roce zrání zesvětlá do rubínu. Vedle běžného mirto rosso z tmavých bobulí existuje i mirto bianco z listů nebo světlých bobulí - zlatavé, sladší a vzácnější.
Pije se po jídle. Vychlazené, ze skleniček, které šly do mrazáku spolu s lahví, a bez ledu, protože kostka ho jen ředí. V sardinské restauraci často přijde neobjednané, offerto dalla casa: sklenku, kterou jste si po večeři neobjednali, platí dům. Kdo si chce mirto odvézt, ať ho koupí na místě - mimo Sardinii se shání špatně.
Já jsem si mirto koupil v obchodě na Sardinii, v regálu s výrobky firmy Silvio Carta, a sáhl jsem po nejmenší lahvičce, jaká tam byla: 100 ml. Přes sklo vypadala tmavá, ve skleničce byla cihlově rudá až hnědá. Čekal jsem něco jako becherovku, bylinný říz a hořkou dohru. Mirto je ale mnohem jemnější, méně sladké i méně hořké, příjemné, s něčím vzdáleně šalvějovým na konci. Sto mililitrů stálo 6 EUR, sedmička v témže regálu 16 EUR.
