Restaurace El Camino tapas: španělská pohostinnost na pražských Vinohradech
Je pondělí, šest hodin večer. V rezervačních knihách restaurací je to ten nejnevděčnější čas - začátek týdne, kdy se většina podniků teprve probouzí z víkendu. Za okny se snáší těžký mokrý sníh a meteorologové varují před ledovkou, která může proměnit pražské ulice v kluziště. Ideální večer na to zůstat doma v teple.
Přesto, když otevřete dveře El Camino tapas na Vinohradech, narazíte na realitu, která je snem každého restauratéra: je plno do posledního místa.
Tlumené světlo, cinkání sklenic s cavou a vůně, která vás přenese o dva tisíce kilometrů na jihozápad. El Camino tapas je výsledek touhy Davida Böhma přinést do Prahy španělskou pohostinnost.
Slovo "tapas" má v českém kontextu někdy nešťastnou konotaci - misky s olivami a oschlým sýrem k vínu.
Zdejší koncept se blíží spíše tomu, co ve Španělsku nazývají alta cocina v malém formátu. Nejde o "zobání", ale o plnohodnotný degustační zážitek.
Už při cestě okolo baru nelze přehlédnout celou kýtu Jamón Ibérico. Nejde o ledajakou šunku, ale o kategorii Cebo de Campo - druhou nejvyšší úroveň iberské šunky pocházející z prasat s volným výběhem a přirozeným pohybem, která jsou částečně přikrmována obilím.
Když nám na stůl přistane mini degustační porce, vidíme okamžitě mramorovanou strukturu, tuk taje už při pokojové teplotě. Chuť je oříšková, intenzivní a dlouhá.
A zatímco dojídáme poslední plátek, přichází čas na hlavní rozhodnutí večera. El Camino nabízí specifický systém, jak si zdejší kuchyni užít naplno - formou tzv. sdíleného menu. Nenechte se však zmást názvem. V El Camino si (většinou) neberete jídlo z jednoho talíře uprostřed stolu.
Zdejší pojetí je komfortnější. "Sdílení" tu znamená společné stolování - všichni u stolu ochutnávají stejné pokrmy ve stejný čas, ale každý host dostává svou vlastní, precizně naservírovanou misku či talíř.
Je to ideální kompromis: sdílíte téma a konverzaci nad stejným jídlem, ale užíváte si komfort vlastního prostoru a porce. Na výběr jsou tři varianty: čtyř-, pěti- a šestichodová degustace s dezertem na závěr.
El Camino znamená ve španělštině cesta. My se na té naší, gastronomické, necháváme vést doporučením personálu. Po divokém lososu skvěle zkombinovaném s cidrem a jedním z nejtradičnějších španělských jídel, které ale většina světa nezná, migas, přicházíme přes krémovou rybí a korýšovou polévku k mušlím svatého Jakuba.
Právě u nich konverzace poprvé zcela utichá, aby uvolnila místo čistému gastronomickému nadšení.
Svatojakubské mušle jsou ošemetná surovina, stačí vteřina navíc a jsou gumové. Tyto jsou připravené dokonale, na povrchu zkaramelizované, ale uvnitř nepřetažené. Kombinace s kadeřávkem, omáčkou pil pil z řas a paprikovou marmeládou je úžasná.
A pak je tu chobotnice "a la moruno". Odkaz na maurské vlivy ve španělské kuchyni je zřejmý. Chuť římského kmínu se mísí s kouřovou chutí uzeného lilku. Tabbouleh obarvený sépiovým inkoustem jídlo příjemně vyvažuje svou zemitostí. Chobotnice je měkká jako máslo, přesto si zachovává svou strukturu.
Květák s lanýžem pro mne byl jediným slabším momentem celé degustace. Vizuálně šlo o nádherné jídlo, silný plátek květáku byl sice opečený, ale chuťově až příliš neutrální. Můj doprovod naopak chválil i květák. Masové chody ale rychle vrací laťku tam, kde byla dříve.
Kachní butifarra je variací na katalánskou klobásu. Zde je servírovaná s bílými fazolemi a silnou kachní omáčkou. Je to comfort food v té nejluxusnější podobě. Fazole jsou máslové, klobása šťavnatá a omáčka tak silná, že bychom ji chtěli vytřít chlebem do poslední kapky.
Finále masové části našeho menu patří vepřovému Ibérico. Maso z černých prasat je známé svou kvalitou, v El Camino ho doplňují o patatas revolcanas (rozmačkané brambory s paprikou) a - pro mnohé překvapivě - o chips z vepřových oušek.
Dezert si v El Camino může každý u stolu zvolit zvlášť. Torrijas je španělská verze francouzského toastu, ale mnohem bohatší. Zde je nasáklá mlékem a kořením, opečená do zlata a podávaná se zmrzlinou ze slaného karamelu a kapkou sherry Oloroso. Je to dezert, který zmizí z talíře dřív, než řeknete "tinto de verano".
Banánový chlebíček s rumem a uzeným medem povyšuje známou domácí klasiku na zajímavější dezert, aniž by působil překombinovaně.
Na webu El Camina byste hledali kolonku "vinné párování" marně, a přesto ji zde můžete zažít - v absolutní personalizaci.
Welcome drink nemůže být ve španělské restauraci nic jiného než cava; Jazz Nature z vinařství Castell Sant Antoni je malou poctou jazzové harmonii. Rodina Canalsových nechala toto víno zrát na kalech 24 měsíců. Směs odrůd xarel·lo, macabeu a parellada ve sklenici otevírá tóny zeleného jablka, broskví a bílých květů. Je to živá, elegantní cava s dokonale vyváženou kyselinkou.
Já plánoval zůstat celý večer bez alkoholu a jen "ochutnávat" vína od mého doprovodu. Byl jsem smířen s karafou vody; když jsem to personálu oznámil, přišlo jen malé spiklenecké mrknutí a na stole přistál Copenhagen Sparkling Tea Blå. Něco, co bych zde absolutně nečekal. V ten okamžik jsem byl "já jejich" a "oni byli mí".
Tento dánský perlivý čaj je krásnou ukázkou toho, že absence alkoholu neznamená absenci chuti či komplexity. Blå ("modrý") čaj je postaven na tónech jasmínu a heřmánku, které podtrhuje hloubka zelených čajů a jemná tříslovina darjeelingu v závěru.
Čtyřchodové menu plus dezert vyjde v El Camino na 1 450 Kč, pět chodů a dezert stojí 1 650 Kč, šest chodů a dezert pak 1 850 Kč.
V gastronomickém průvodci Gault&Millau pro rok 2025 získala restaurace El Camino vysoké hodnocení 14 bodů z dvaceti možných (dvě čepice), v průvodci Michelin pro rok 2026 bude pravděpodobně chybět, což je velká škoda. Ocenění by si zasloužila nejen za ukázkovou pohostinnost.
Dobrou chuť!
El Camino tapas
2 komentáře
Přesně tak! Recenze dokonale popisuje i můj dojem. Naprosto trefné 👏🏻.
👍🙂