Rivella: syrovátková limonáda ze Švýcarska
Málokterý národní nápoj se zrodil z odpadu. Když se z mléka stane sýr, zbyde po něm tekutina, kterou sýrárny dřív vylévaly - dnes ji Švýcaři sytí bublinkami a stáčejí do lahví.
Rivella je švýcarská sycená limonáda z mléčné syrovátky, Švýcarsko ji má za svůj národní nápoj. Zní to jako nápad, který nemohl projít. Přesně tak ostatně začal.
Jméno z jízdního řádu
Firemní vyprávění tvrdí, že zakladatel Robert Barth narazil při listování jízdním řádem švýcarských drah na tessinskou obec Riva San Vitale a zkřížil ji s italským rivelazione, zjevení. Firma z německy mluvící části země tak prodává nápoj s italským jménem - ve Švýcarsku běžný druh diplomacie. Rivella je nápoj národní, ne sdílený: recepturu nevyrábí nikdo jiný na světě a za národní nápoj ji označuje i švýcarské Národní muzeum. Ven se přesto podívala: od padesátých let se pije v Nizozemsku, které je dodnes jejím největším zahraničním trhem. Dvakrát zkusila prorazit dál, do Británie a do Ameriky, a dvakrát se v tichosti stáhla.
Syrovátkové pivo, které Amerika nechtěla
Příběh začíná neúspěchem. Jean Barth odjel koncem čtyřicátých let do Ameriky zprostředkovávat obchody švýcarským firmám a z pozůstalosti jednoho biologa se k němu dostal recept na pivo ze syrovátky. Zkoušel ho prodat v zemi Coca-Coly - neúspěšně. Vrátil se tedy domů a recept nabídl bratru Robertovi, studentovi práv. Ten roku 1951 založil ve Stäfě firmu Milkin-Institut, najal mlékárenského biologa Hanse Süsliho a rok nato plnil první láhve. Z piva se stala limonáda, výroba se brzy přestěhovala do Rothristu, kde sídlí dodnes, a firma je pořád v rukou rodiny Barthů. Recept, který Amerika odmítla, doma vyrostl v nápoj, jemuž ve Švýcarsku konkuruje už jen Coca-Cola. Dějiny mají smysl pro symetrii.
Co je uvnitř a proč záleží na barvě
Syrovátka v láhvi není marketingová ozdoba: u klasické červené varianty tvoří mléčné sérum 35 procent obsahu. Je to táž tekutina, kterou dnes zbytek světa zná hlavně jako prášek ve fitness - Švýcaři ji místo toho sytí, barví karamelem a dochucují směsí bylinných a ovocných extraktů, jejíž složení firma tají. Mléko v chuti nehledejte: kyselina mléčná dává Rivelle spíš jemně nakyslý říz, blíž ledovému čaji než mléčnému koktejlu.
Pije se vychlazená a bez ceremonií, k obědu i na horské túře; ve Švýcarsku je to stolní nápoj stejně samozřejmý jako jinde cola. Prakticky vzato: barvy etiket nejsou příchutě, ale kódy. Červená je originál. Modrá je táž receptura bez cukru - na trhu je od konce padesátých let, patřila k prvním light limonádám v Evropě. Zelená přidává zelený čaj a žlutá je veganská, tedy jediná bez syrovátky. Kdo si chce odvézt láhev domů (viz co si přivézt ze Švýcarska), ať bere červenou: je to originál - a na rozdíl od vína to tolik nebolí u pokladny.
Půllitr modré
Rivellu jsem koupil v Basileji, v obyčejném supermarketu, a vzal jsem modrou Zero. První doušek překvapí hlavně tím, co v něm chybí: po mléce ani stopa, místo něj perlivá, málo sladká limonáda s bylinným dozvukem, který se mi nepodařilo přiřadit k žádnému známému ovoci. Rád jsem ji ochutnal; pravidelným konzumentem švýcarského národního nápoje se ale zřejmě nestanu. Půllitr té zkušenosti stál 1,60 CHF (38 Kč).
