Čínská čtvrť (Chinatown): levné čínské jídlo v Londýně
Nejfotografovanější kousek staré Číny v Londýně je mladší než já. Červenozlaté brány, pod kterými se dnes tlačí davy s telefony, postavili až v polovině osmdesátých let a ta největší, na Wardour Street, přibyla dokonce v roce 2016.
Čínská čtvrť (anglicky Chinatown) je shluk několika ulic v srdci londýnského West Endu: přes osmdesát restaurací, čínské supermarkety a girlandy červených lampionů namačkané na ploše jednoho většího bloku. K tomu jedno z mála míst, kde se dá v centru města najíst opravdu levně - britská kuchyně okolo totiž levná není.
Z doků v Limehouse do Soho
První londýnská Chinatown nestála v Soho, ale v docích East Endu. Ve čtvrti Limehouse se usazovali čínští námořníci, které britské loďařské společnosti najímaly levněji než vlastní krajany, a v osmdesátých letech 19. století kolem nich vyrostly penziony, prádelny, obchody a kavárny pro tranzitní posádky. Hospodářská krize třicátých let a německé bomby pak čtvrť prakticky smazaly z mapy. Čínští restauratéři se od padesátých let stěhovali za nízkými nájmy na Gerrard Street - a živili je hlavně britští vojáci, kteří si z Dálného východu přivezli chuť na čínské jídlo. Často opisovaná věta, že Chinatown "vznikla v sedmdesátých letech", tak popisuje jen okamžik, kdy pomalé stěhování přes půl města konečně dozrálo. Brány i kamenní lvi přišli ještě později, jako pečlivě naplánovaná kulisa.
Ulice lidí dynastie Tchang
Čínsky se čtvrtím, jako je tahle, říká 唐人街, v kantonské výslovnosti tong jan kaai - "ulice lidí Tchangů". Diaspora se pojmenovala po dynastii, kterou má za zlatou éru své civilizace, přestože padla dobrých tisíc let předtím, než první Chinatown vůbec vznikla. Sama Gerrard Street přitom nese jméno anglického hraběte, na jehož bývalém vojenském cvičišti ji kdysi vystavěli. A ještě jeden omyl uvedu na pravou míru: nejslavnější čínská čtvrť Evropy je zároveň jedna z nejmenších. Zdaleka největší najdete ve Francii, v pařížském 13. obvodu, za ním následuje Milán v Itálii, druhou příčku v Británii drží Manchester a nejstarší čínská komunita Evropy žije v Liverpoolu - i s největším čínským obloukem mimo Čínu. Londýn vede v jediné disciplíně: v davech.
Kachny ve výloze a sněz, co můžeš
Historické jádro nabídky je kantonské: pečené kachny lesknoucí se ve výlohách, dim sum, čajovny. Poslední dekády k němu přidaly pálivou sečuánskou vlnu, bubble tea a korejské grily s japonskými cukrárnami, takže dnes na pár ulicích napočítáte kolem patnácti různých kuchyní. Mění se i publikum za pulty: kantonštinu hongkongských rodin, které čtvrť vybudovaly, postupně doplňuje mandarínština nových příchozích z pevninské Číny. Londýnští Číňané sami dodávají, že kdo chce vidět, kde jejich komunita dnes skutečně jí, musí za ní tam, kde bydlí - třeba do Bloomsbury. Chinatown zůstává výkladní skříní; někdy doslova.
Turistu ovšem nejspolehlivěji nasytí bufety s režimem "sněz, co můžeš": zaplatíte jednou a pak už jen nosíte talíře od výdejního pultu. Koncept čínského bufetu se přitom zrodil koncem čtyřicátých let v Kalifornii; málokde ale zdomácněl tak jako tady. Objevy od něj nečekejte: smažené nudle, smažená rýže, kousky masa ve sladkokyselé omáčce, brokolice s mrkví. Čekejte plný talíř.
Co jsem si nabral já
V jednom z takových bufetů jsem se najedl stylem "sněz, co můžeš" za 14 GBP (380 Kč); velká porce s sebou vyšla na 7 GBP (190 Kč), což je na Londýn skutečně velmi málo. Jediné omezení, na které jsem narazil, se týkalo krevet - jejich množství na jednu návštěvu bývá stropované, všechno ostatní je na vás. Kartou v čínských bufetech většinou nezaplatíte, hotovost ale snadno vyberete z bankomatů přímo na ulici. A chuť? Prostě normální čína, která nevybočovala: pokud vám sedí styl čínských restaurací, jaké známe z českých měst, budete odcházet spokojeně najedení, a kdo hledá výjimečný chuťový zážitek, ať si na čínu zajde jinam. Výjimečný zážitek to tedy nebyl. Výjimečný účet ale taky ne - a to druhé je v Londýně větší umění.
