Moldavské pivo: Chișinău, Litra a ležáky ve stínu vína
Přiznám se rovnou: do Moldavska jsem jel za vínem a u vína jsem taky skoro celou dobu zůstal. K pivu jsem se dostal jedinkrát, u čepu na hlavním kišiněvském bulváru - a vybral jsem si ležák z pivovaru, který si na etikety kreslí nosorožce.
Moldavské pivo (rumunsky: bere) je především světlý ležák značky Chișinău z hlavního města a k němu hrstka řemeslných pivovarů; v Moldavsku, které se světu chlubí vínem a divinem, místním vinným destilátem, zůstává pivo ve druhé řadě. Jen ta druhá řada nabírá na síle: spotřeba vyšplhala na 61 litrů na obyvatele staršího patnácti let ročně - půllitr každé tři dny.
Od pana Rappa k tureckému Efesu
Rok 1873, ke kterému se ležák Chișinău hlásí dodnes, patří parnímu pivovaru německého obchodníka Rappa - vařilo se v něm Vídeňské, Březnové i Plzeňské, střední Evropa dorazila do Kišiněva po pivních stylech. Konkurence se koncem století rovnou pojmenovala Bohemia a na etiketu si napsala Plzeňské pivo - i takhle daleko na východ bylo tehdy měřítkem pivo z Plzně. Majitel Bohemie se navíc prohlašoval za prvního pivovarníka Besarábie, přestože ho úřady vedly jako druhého; pivní marketing je zkrátka starší než pivní zákon. Sovětská éra pak kišiněvské pivovary slila do jednoho státního podniku a po privatizaci přišel roku 2003 kupec: turecký koncern Anadolu Efes, jehož Efes Pilsener se dnes vaří přímo v Kišiněvě.
Většinu moldavského trhu drží Efes dlouhodobě a značky se stěhují křížem přes hranice: v kišiněvském pivovaru se v licenci vaří rumunská Timișoreana, zatímco ležák Chișinău se do Rumunska vozí jako berea fraților de peste Prut, pivo bratrů za Prutem. Co se nedovaří doma, doveze se nejčastěji z Ukrajiny. Na pořadí nápojů to nic nemění: když se Moldavanů zeptáte, co pijí, většina odpoví víno. Ještě v roce 2012 ostatně ministr zemědělství přiznával, že moldavský zákon výrobu a oběh piva vůbec neupravuje - v zemi, která ve stejné době povyšovala víno na zemědělsko-potravinářský produkt, se na pivo v paragrafech prostě nedostalo.
Nosorožec, řepa a nejlepší stout světa
Vedle koncernu vaří i malí. Minipivovar Kellers stáčí nepasterizované "živé pivo" podle německé technologie už od konce devadesátých let a jeho nástupce Keller Holz přivezl do vesnice kousek za Kišiněvem titul nejlepšího imperial stoutu světa z World Beer Awards. V roce 2013 se přidala rodina Litra, první rodinný řemeslný pivovar v zemi: sládek s praxí z německých pivovarů se drží bavorského zákona o čistotě, piva nechává nefiltrovaná a vedle pale ale, pšeničného a vídeňského ležáku, všech s nosorožcem na etiketě, uvařil i Borsch IPA s červenou řepou - pivo pojmenované po boršči.
Jestli přitom vídeňský ležák od řemeslníků vypadá jako módní novinka, v Kišiněvě jde spíš o návrat: Vídeňské vařil už pan Rapp a Žigulovskoje, které se pak vařilo ve stovkách sovětských pivovarů, nebylo původně nic jiného než přejmenované Vídeňské. Pivo je tu hlavně nápoj léta - spotřeba stoupá s vedrem. Kdo chce místní řemeslnou scénu ochutnat na jeden zátah, najde ji na čepech Taproomu Litra v centru.
Vídeňský ležák na hlavním bulváru
Na pivo jsem si v Kišiněvě odskočil jedinkrát, do podniku Taproom by Litra & Friends na bulváru Ștefan cel Mare (viz Kam na skleničku v Kišiněvě), kde čepují místní řemeslná piva. Objednal jsem si vídeňský ležák: jantarová barva, chlebnatý karamelový slad jako u našich polotmavých ležáků a suchý, čistý závěr. Nebylo to vůbec špatné pivo - a to jsem od vinařské země moc nečekal. V supermarketu stojí lahvová třetinka od Litry 28,80 MDL (35 Kč). Pak už zase přišlo na řadu víno, jak se v Moldavsku sluší. Pivo tu první nebude nikdy - a soudě podle toho vídeňského ležáku mu to ani trochu nevadí.
