Rumunské pivo: Ursus, Timișoreana, PET lahve a řemeslná scéna
V rumunském supermarketu stojí v regálu s pivem věc, na kterou se Čech nedívá rád: dvouapůllitrová plastová lahev. Ještě v roce 2015 se v plastu prodala víc než polovina všeho piva v zemi, a i když PET pomalu ustupuje sklu a plechu, pořád drží třetinu trhu.
Rumunské pivo (rumunsky: bere) je většinou světlý ležák od jednoho ze tří zahraničních koncernů, které trh ovládají; rumunská kuchyně k němu přidává terasu, grilované mici a posledních deset let i pár desítek malých pivovarů, kde se vaří něco jiného než ležák. Značek je přes dvacet, všechny se tváří rumunsky do posledního písmene a u většiny z nich je rumunské právě jen to písmeno.
Proč se pivu říká bere a kdo ho v Rumunsku uvařil první
Rumunština si pro pivo nevzala nic od slovanských sousedů. Bere přišlo z německého Bier a stejnou cestou dorazila i halbă, půllitr, z německého Halbe, polovina. Obě slova prozrazují, odkud pivo do země přišlo: ne od starých Dáků, jak rády píší cestovatelské weby, ale s habsburskou armádou. Dákové kvasili obilí, to ano; že vařili něco, čemu by se dalo říkat pivo, žádný pramen nedokládá. Stejnou německou přejímkou je ostatně i bulharská bira na jih od Dunaje.
První pivovar na dnešním rumunském území stojí v Timișoaře a má datum narození přesnější než většina lidí: 1. ledna 1718 požádal městský magistrát o povolení vařit pivo, necelý rok poté, co Evžen Savojský vyhnal z města Osmany. Důvod nebyl gurmánský. Banát byl bažina, voda z ní se pít nedala a rakouský voják byl zvyklý dostávat pivo jako součást žoldu. Habsburkové pak stavěli pivovary u pevností a dolů po celém Sedmihradsku a Banátu, a proto má rumunské pivo dodnes těžiště na západě země, zatímco Valašsko a Moldávie zůstaly krajem vína a pálenky. Sasové, kteří v Sedmihradsku žili od 12. století, prý jako první přidali do piva chmel - to už je legenda a i rumunské zdroje ji tak označují. Jejich doložená stopa je mladší: pivovar v Sadu u Sibiu, který v roce 1912 postavil Thomas Binder se syny a jehož Bere Sadu je dnes jediné rumunské pivo s chráněným zeměpisným označením. Timișoreana mezitím vyhořela, znovu se postavila, po první světové válce dodávala pivo královskému dvoru a pod stejným jménem se čepuje dodnes.
Tři koncerny, jedna země: komu patří Ursus, Timișoreana a Ciuc
Na víčku plechovky Ursusu je vyražené "Cluj 1878" a je to pravda jen zpola. Pivovar v Kluži toho roku skutečně vznikl a pod jménem Ursus, latinsky medvěd, prodává pivo od konce dvacátých let; jenže klužská továrna dovařila v roce 2010 a o tři roky později ji srovnali se zemí. Dnešní Ursus se vaří v Brašově, Buzău a Timișoaře a patří japonské skupině Asahi, která ho v roce 2017 koupila i s Timișoreanou, Ciucașem a značkou Azuga. Druhý největší hráč je Heineken se značkami Ciuc z Miercurea Ciuc, Golden Brau a Silva; ta je zvláštní případ - pivovar v Reghinu vznikl v roce 1972, jako první v Rumunsku pivo vyvážel, a přitom vařil ze surovin dovážených z Československa. Dnes se Silva vaří jinde a Reghin pivovar nemá. Třetí je Bergenbier z Ploiești pod Molson Coors, který tam vaří i Staropramen, Stella Artois a Beck's. Ti tři drží přes sedmdesát procent trhu, s výrobcem Tuborgu a s domácí Romaquou přes devadesát. A jestli vám splývají Ciuc a Ciucaș, nejste sami: první je Heineken, druhý Asahi, a v regálu stojí vedle sebe jako dva bratranci, kteří spolu nemluví.
Vypije se toho hodně, jen ne tolik jako dřív. V roce 2021 bylo Rumunsko s 95,6 litru na hlavu čtvrtou pivní zemí světa; od té doby spotřeba klesla na něco přes osmdesát litrů a v evropském žebříčku země sklouzla do druhé poloviny první desítky. Pořád je to ale nejoblíbenější alkohol v zemi: k pivu se hlásí asi třetina Rumunů, k vínu pětina a k țuice, které se tu říká národní nápoj, jen několik procent - pálenka je na křtiny a svatby, pivo na všední den. Sousedé pijí míň, Bulhaři kolem 76 litrů, Maďaři něco přes 60.
Země dvouapůllitrové lahve
Za plast může jeden muž a jedna zima. V prosinci 1998 naplnil Virgil Mailat z pivovaru Bere Mureș poprvé pivo Neumarkt do PET lahve; slovenští dodavatelé mu prý předtím tvrdili, že plnit slušné pivo do plastu je šílenství. Rumuni kupovali pivo domů po litrech, ne po kusech, dvoulitrová lahev vyšla levněji než čtyři půllitry, a za necelých dvacet let se v plastu prodávala víc než polovina piva v zemi. Vrchol, 53 procent, přišel po sedmnácti letech; od té doby PET rok co rok ztrácí a v roce 2025 se trh poprvé rozdělil na tři skoro stejné díly, plast, sklo a plechovku. V plastu se prodávají ty levnější značky, Ciucaș, Golden Brau, Bergenbier, Timișoreana, Noroc; kdo si v hospodě řekne o bere la halbă, dostane často totéž pivo z výčepu a na plast se ho nikdo neptá.
Řemeslná vlna od roku 2013: sup, koza a sedm pahorků
Když se v roce 2013 rozjížděl Zăganu, řemeslná scéna v Rumunsku prakticky neexistovala. Malé pivovary z let po revoluci do roku 2010 všechny zanikly, a tak když Alexandru Geamăn a Laurențiu Bănescu naplnili v Măneciu v Prahově první lahve piva Zăganu, pojmenovali ho po dravci, který z rumunských hor zmizel před víc než osmdesáti lety - jako všechny ty pivovary, které chtěli vrátit. Od roku 2015 vzniklo v zemi kolem padesáti minipivovarů a dvě z nejzajímavějších adres leží v Jasech, na východě, kde se historicky pilo víno. Capra Noastră, Naše koza, vaří Ionel Păsărică belgickou metodou s dokvašením v lahvi: jedna várka trvá šedesát dní, zato pivo vydrží roky, a koza v červených holínkách se vyváží i do Belgie, tedy do země, odkud si metodu půjčila. Șapte Coline, Sedm pahorků, má osud z jiného žánru - pivovar otevřel v roce 2005, po čtyřech letech zavřel a v roce 2018 znovu vařil v Tomești za městem, tentokrát i märzen podle mnichovského vzoru.
A pak je tu Bucur, který vypadá řemeslně a není. Bere de bulevard, pivo z bulváru, uvedl v roce 2019 výrobce Tuborgu z Pantelimonu u Bukurešti jako prémiovou značku podle starých rumunských receptů a za první rok ho prodal přes milion litrů. Není na tom nic špatného, jen ať to víte dopředu. Stejně jako to, že bukurešťská Caru' cu Bere, kterou weby řadí mezi pivovary, žádný pivovar není: je to pivnice z roku 1879, do které se pivo vozilo koňským povozem, odtud "vůz s pivem" ve jménu, a dnes je z ní jedna z nejznámějších restaurací v zemi. Pivo tam pořád vozí. Jen už bez koní.
Jak se v Rumunsku pivo objednává a s čím se pije
Čepované je bere la halbă nebo la draft; halbă je dnes půllitr, i když staré dřevěné korbely měly jen čtyři deci, a velikosti se liší podnik od podniku, takže o bere mare znamená v každé hospodě trochu něco jiného. Pivo tu patří k létu, k terase a k rozpálenému grilu: k mici, masovým válečkům bez střívka, se nic jiného nepije. V září a říjnu k tomu Brašov přidává jediný rumunský Oktoberfest s mnichovským požehnáním, který pod horou Tâmpa založila místní saská komunita. Kdo chce vidět, co se v zemi vaří kromě ležáku, ať na etiketě hledá slovo artizanală, řemeslné, a ne slovo "premium" - to druhé si dnes píše každý koncern.
Čtyři piva v Jasech
Své rumunské pivo jsem si prochutnal v Jasech, v několika dnech a na několika místech. Tři sklenice přišly na terasu restaurace Beraria Veche (viz Kam na jídlo v Jasy), pod pergolu z rákosu: Bucur ve firemní sklenici s cylindrem, světlý, čistý a nenápadný ležák, přesně to, co od piva "z bulváru" čekáte; Șapte Coline, filtrované a znatelně víc chmelené, pivo z města, které se na etiketu podepsalo sedmi pahorky; a Capra Noastră v tulipánové sklenici, kalné, jantarové, s hustou pěnou a ovocnou, lehce kvasnicovou chutí belgické školy, na které bylo těch šedesát dní v lahvi znát. Čtvrté pivo, Ursus Black Grizzly, tmavé a s šesti procenty, jsem si koupil v obchodě a vypil ho cestou v parku, z plechovky. Bylo sladší a těžší, než by si srpnové odpoledne zasloužilo. Pivovar, kterým se to razítko chlubí, deset let nestojí. Na sklenici od kozy stálo "făcută în Iași", vyrobeno v Jasech, a to platilo. Ze čtyř rumunských piv tak mělo jen jedno na sobě město, ve kterém se doopravdy uvařilo.
