Bucuria: moldavská cukrovinkářská legenda
Málokterá továrna může do firemní kroniky napsat, že vychovala dva premiéry. Bucuria to dokázala: Vasile Tarlev odešel roku 2001 do čela moldavské vlády přímo z ředitelny a Pavel Filip, který po něm ředitelování převzal, dorazil do premiérského křesla o patnáct let později. V zemi, kde se kabinety střídají rychleji než receptury, je to na jednu čokoládovnu slušná bilance. Bucuria (čtěte "bukurija") je největší moldavský výrobce cukrovinek: kišiněvská továrna, jejíž jméno znamená radost a jejíž bonbony, čokolády a karamely provázejí moldavskou kuchyni od roku 1946. Bonboniéra s oválným logem je zároveň jeden z doporučených moldavských gastrosuvenýrů.
Od kasáren k bonbonům: jak Bucuria vznikla
Nejstarší kišiněvskou cukrárnou ale Bucuria není - je nástupce, ne praotec. Meziválečná Besarábie měla na čtyřicet devět cukrářských dílen a deset z nich se živilo přímo bonbony; k nejznámějším patřila dílna Savvy Garaguliho z roku 1924 a továrnička na bonbony Nuhima Rozenberga z roku 1933. Válka tenhle drobný svět semlela: v roce 1944 se zbylé dílny sloučily do státní Cukrářské továrny č. 1 a o dva roky později rozhodla vláda sovětské Moldávie, že v areálu bývalých kasáren vyroste továrna nová, s kapacitou dvacet tun sladkostí denně. Stroje do ní dorazily z německých válečných reparací a na přesném dni založení se neshodnou ani firemní prameny - jisté je prostě jen "1946".
Zpočátku ovšem nebyla čistě cukrovinkářská: záhy přibrala těstoviny, po nich sušenky a úřední název zněl nakonec prozaicky "továrna na cukrovinky a makarony". Teprve roku 1962 k němu úřady přidaly jméno Bucuria, radost - továrna si s ním zároveň udělala pořádek v programu: těstoviny skončily, sušenky se odstěhovaly do Bălți a v Kišiněvě zůstaly jen sladkosti. Jméno znamenající radost tak dostala, až když se zbavila makaronů. Rusky se jméno nepřekládá, jen přepisuje: Букурия.
Višně ve fondánu, hrozny s jadérky a griláž Meteorit
Nejplodnější kapitola přišla v roce 1977, kdy Bucuria dostala status výzkumně-experimentálního podniku a začala soustavně zpracovávat to, čemu sovětské plánování říkalo netradiční suroviny: ovoce a bobuloviny z moldavských sadů. Právě z té éry pochází většina dnešních klasik. Vișină în ciocolată je vypeckovaná višeň naložená v alkoholu, usazená do fondánové pomády a zalitá čokoládou - vzdálená příbuzná Mon Chéri z Itálie, jen místo tekutého likéru višeň objímá cukrová hmota. Struguri în ciocolată jdou o krok dál: celé alkoholizované hrozny i s jadérky, která pod čokoládovou kopulí nečekaně křupnou. Obal přitom hlásí "produs de post", postní výrobek - dvě procenta alkoholu uvnitř etiketa velkoryse přehlíží.
Griláž Meteorit - podle místních prý nejmilovanější bonbon celé značky - je hrudka pražených arašídů spojených včelím medem a zalitých čokoládou. Chișinăul de seară, Večerní Kišiněv, jsou zase sušené švestky s rozinkami pod čokoládou; sušené ovoce v čokoládě sdílí celý postsovětský prostor, v Moldavsku ale zapustilo zvlášť hluboké kořeny - košíčky Coșuleț ho rozehrávají se švestkami, třešněmi a nově i pomeranči (a kdo chce ochutnat, co umí moldavská sušená švestka bez čokolády, najde ji ve svátečních švestkách plněných ořechy, povařených ve víně). A pak je tu Lapte de pasăre, ptačí mléko: nadýchaná pěna z bílků a zahuštěného mléka, kterou Bucuria prodává i jako verzi Tort - což navzdory jménu není dort, ale bonboniéra s třívrstvými kousky nakrájenými tak, aby dort připomínaly.
Dárkovou ligu hrají bonboniéry s krajovými jmény: Moldova, Vatra Moldovei, Dorința, Nostalgie nebo likérová Livada Moldovei Regală, kde se pod jedním víkem sejdou višně, švestky i hrozny. Zbytek regálů patří každodennosti - dražé v sáčcích, dropsy v kulatých plechovkách, želé, karamely a oplatky Artek s náplněmi od chalvy po cappuccino, k tomu oplatkový Tort de firmă v čokoládové polevě. Je to tentýž rituál, jako když se u nás nosila bonboniéra k babičce na návštěvu - jen si ji tu vybíráte z celé stěny.
Mladší sestra sovětských čokoládoven
V rodině velkých východních čokoládoven je Bucuria benjamínek. Moskevský Krasnyj Okťabr odvozuje rodokmen už od roku 1849, kyjevská továrna - dnešní Roshen - od roku 1886 a minská Kommunarka od 1905; všechny stojí na předrevolučních základech, kdežto Bucuria je čistě sovětské dítě. Společná je i velká část repertoáru. Ptačí mléko si jako ochrannou známku zapsal roku 1936 varšavský cukrář Jan Wedel - polská kuchyně ho dodnes zná jako ptasie mleczko - a sovětský ministr potravinářství ho o tři desetiletí později ochutnal na cestách a doma nechal recepturu znovu vyvinout. Oplatky Artek zase nesou jméno pionýrského tábora na Krymu, pekly se i jinde ve Svazu. Moldavský rukopis vnesla do téhle rodiny až práce s vlastním ovocem - především hrozny v čokoládě, typicky moldavský nápad vinařské země.
V osmdesátých letech chrlila továrna přes čtyřicet tisíc tun cukrovinek ročně a ovoce jí pěstovalo vlastní sdružení deseti sovchozů. Bonbony Bucuria byly tehdy luxusní zboží: spisovatelka Maria Pilchin vzpomíná, že se kvůli nedostatku obalů prodávaly zabalené v šedém nebo novinovém papíře a jako vzácný dárek jezdily vlakem Prietenia, Přátelství, z Kišiněva do Bukurešti. Po roce 1990 je do Rumunska začali ve velkém vozit besarabští studenti spolužákům. Ze studentského kontrabandu vyrostl řádný obchod: bonbony dnes v Rumunsku vedou e-shopy i obchody s besarabským zbožím a kiosky s nimi stály i přímo ve stanicích bukurešťského metra, kde se prodávaly po jednom kusu. Pro moldavskou diasporu je to chuť domova, pro Rumuny objev, který k nim dorazil v batozích.
Sladká velmoc s háčky
Rozpad Sovětského svazu přežila továrna jen tak tak - v nejhorších letech držela pouhých 56 druhů bonbonů - vyhrabávala se z toho celá devadesátá léta. Dnes podle vlastních čísel pokrývá zhruba sedmdesát procent moldavské výroby bonbonů, drží přes dvě stě druhů výrobků, vyváží do zemí od Rumunska po Kanadu a jen po Kišiněvě má sedmnáct značkových prodejen; za domácí suroviny - cukr, med, švestky, mouku a vlašské ořechy - utratí kolem sta milionů lei ročně.
Vizitka Moldavska má ovšem i méně pohlednicové stránky: většinu akcií drží dlouhodobě ruská společnost a část novějších bonbonů, třeba řadu Nunta, vyrábí na zakázku turecká firma, protože se do kišiněvské továrny nedaří nabrat lidi. Kdo chce mít jistotu kišiněvského původu, drží se klasiky - Meteorit i Večerní Kišiněv se dál dělají doma. Sortiment se navíc pořád hýbe: tabulkové čokolády s příchutěmi jako slaná pražená kukuřice, citron s pepřem nebo zázvor s ostružinou byste v oficiálním katalogu zatím hledali marně.
Pod logem Fondată în 1946
Do značkové prodejny Bucuria na bulváru Ștefan cel Mare v Kišiněvě (viz Kam na jídlo v Kišiněvě) jsem vešel hlavně kvůli podívané: nad regály svítí červený ovál s nápisem "Fondată în 1946", pod ním prodavačka v červené zástěře rovná bonboniéry a ve spodní polici stojí, trochu nečekaně, lahve divinu KVINT až z Tiraspolu. Nenakupoval jsem. Košíčky Coșuleț se švestkami a třešněmi jsem si odnesl už dřív ze supermarketu Nr.1, jak popisuju v článku Co si přivézt z Moldavska; chutnají přesně tak, jak vypadají - pod silnou vrstvou čokolády drží sušená švestka zemitou sladkost a kandovaná třešeň šťavnatější, lehce nakyslý střed. V prodejně jsem tedy aspoň porovnával cenovky: značkový obchod prodává prakticky za stejné peníze jako supermarket, žádná suvenýrová přirážka se nekoná. Stejné bonbony za stejné peníze.
