Vinařství Cricova: podzemní město vína u Kišiněva
Prohlídka vinařství v mých představách začínala někde mezi vinicí a lisovnou. V Cricově nás místo toho dovezli elektrickým vláčkem do podzemního kina, na pult vyrovnali řady sklenek se šumivým - jeden vzorek pro všechny, ještě mimo placenou degustaci - a zhasli. Film o vínu běžel potmě a bublinky šuměly do ticha. Cricova je státní vinařství jedenáct kilometrů od centra Kišiněva a zároveň moldavské podzemní město vína: přes 120 kilometrů chodeb po těžbě vápence, ve kterých zraje víno, vzniká sekt a návštěvníky vozí elektrický vláček.
Město, kde se ulice jmenují po vínech
Chodby nevykopali vinaři. Pod Cricovou se lámal mušlový vápenec na stavbu Kišiněva a okolních měst a po těžbě zůstal labyrint, jaký by žádný architekt nenavrhl: přes 120 kilometrů chodeb v hloubce 60 až 80 metrů, se stálou teplotou kolem 12 °C a vlhkostí, která se blíží mlze. Vinařství z něj udělalo regulérní město: ulice nesou jména Cabernet, Fetească nebo Sauvignon, na křižovatkách visí dopravní značky a semafory a kino stojí, jak jinak, na ulici bratří Lumièrů. Návštěvníky i personál vozí červené elektrické vláčky s vlastní poznávací značkou.
A teď poctivě: není to jediné takové místo, a měřitelně ani největší. Na opačné straně Kišiněva leží Mileștii Mici s více než 200 kilometry chodeb a Guinnessovým zápisem za největší sbírku vína na světě - a vláček mají taky. Podobný princip znají i jinde: šampaňské zraje v křídových lomech pod Remeší a Saint-Émilion schovává sklepy ve stejném vápenci, z jakého se postavilo městečko nad nimi. Cricova se přesto na vlastním webu tituluje jako největší podzemní vinařský komplex světa. Spor dvou státních podniků, ve kterém jeden drží rekord a delší chodby, a druhý lepší slogan a vlastní kino.
Enologové v kamenolomu
Jméno nese vinařství po městečku, které kroniky poprvé zmiňují roku 1692; odkud se vzalo, jisté není - z listin se dá vyčíst nanejvýš statkář Cricovan, po kterém se vsi nejspíš začalo říkat. Vinařská kapitola je proti tomu mladá. V roce 1952 navrhli enologové Petru Ungureanu a Nicolae Sobolev, aby vytěžené štoly převzalo víno - stálý chlad a vlhkost tu dělají zadarmo práci, na kterou se jinde stavějí drahé haly. O dva roky později v podzemí vznikla státní sbírka vín, v roce 2003 prohlásil parlament celý komplex zákonem za národní kulturní dědictví a dnes čeká spolu s Mileștii Mici na indikativním seznamu UNESCO. Průvodci rádi přidávají, že se tu kámen láme "od 15. století" - jen pro to zatím nikdo nenašel doklad.
Podzemí sbírá i vlastní mytologii. Jurij Gagarin tu v říjnu 1966 skutečně byl; legenda dodává, že z vesmíru se vrátil podle plánu, ale z cricovských sklepů prý trefil ven až druhý den. Slavné návštěvy dnes připomíná zeď s mapou světa a desítkami portrétů a řada hostů tu má pronajaté soukromé kóje se svým vínem. Od roku 2019 má podzemí i kapli, zasvěcenou všem svatým, kteří se proslavili v moldavské zemi; jedna televize z ní obratem udělala šest set let starý kostel objevený ve sklepích, než zprávu místní novináři rozebrali jako výmysl. I mýty tu mají ideální podmínky ke zrání.
Sekt hlavou dolů
Hlavní chloubou podzemí je sekt. Cricova začala jako první v Moldavsku vyrábět šumivé víno klasickou lahvovou metodou: druhotné kvašení probíhá přímo v lahvi, stejně jako v Champagni nebo u španělské cavy. Lahve pak zrají hrdlem dolů v dřevěných pupitrech a zkušené ruce jimi každé dva dny pootočí, aby kvasničný kal sjel ke hrdlu - jedna z remiérek podle rumunské televizní reportáže otočila za třicet let kolem tří set milionů lahví. Část dnešní produkce ovšem kvasí v nerezových tancích, ne v lahvi. A oficiální web připisuje metodu "mnichu Pierru Pérignonovi": šampaňská legenda zjevně doputovala i do moldavského podzemí.
Z lahví, které jsme cestou potkali, zmíním dvě řady. Bio řada Wild přišla na trh v roce 2023 v edicích po 9 500 lahvích a sází na domácí odrůdy - včetně vioriky, jediné odrůdy řady Wild, kterou vyšlechtilo samo Moldavsko. Odrůdy fetească albă, regală i neagră sdílí Moldavsko s rumunským vínem, takže nálepka "autochtonní" platí v Moldavsku stejně jako v Rumunsku. A limitovaný sekt Elogiu vzdává poctu zakladateli: Chardonnay ročníku 2017 leželo po druhém kvašení nejméně čtyři roky v lahvi ve zdejších štolách, než dostalo etiketu s Ungureanuovým věnováním.
Göringova kořist za sklem
Nejpřísněji hlídaná ulice patří sbírce. V bílých klenutých výklencích Oenoteky leží kolem 1,3 milionu lahví a mezi nimi - podle vinařství - na dva tisíce vín z kolekce Hermanna Göringa, válečná kořist, která se sem po válce dostala přes Moskvu. Oficiálně nejstarším kusem je Ierusalimul de Paști, velikonoční dezertní víno z roku 1902 a poslední dochovaná láhev ze čtyř set. A pak je tu exponát, u kterého se český návštěvník zastaví: tmavá láhev s cedulkou Jan Becher, Becherovka, 1902. Narazit na ni hluboko pod Moldavskem je jako potkat spolužáka na druhém konci světa.
Cedulka si zaslouží druhý pohled. V roce 1902 se karlovarskému likéru ještě Becherovka neříkalo - prodával se jako Karlsbader Becherbitter a dnešní jméno dostal až po první světové válce. Popisek ve vitríně je tedy o pár desetiletí napřed a zemi původu k tomu uvádí s překlepem jako CZEHIA. Průvodcovské historky k ní přidávají Becherova potomka, který za láhev marně nabízel statisíce - a jisté zůstává jen to, že lahev nejslavnějšího českého likéru (víc o něm v průvodci Co si přivézt z Česka) leží ve sbírce, která jinak patří vínu.
Neděle v Cricově
Dovnitř se chodí jen s rezervací a s průvodcem. Prohlídky běží v šesti jazycích včetně angličtiny a sahají od hodinového okruhu bez ochutnávky po několikahodinové degustační maratony; o víkendu a po čtvrté hodině odpolední se ke každé připlácí stovka lei - kdo chce ušetřit, přijde ve všední den.
My jsme do Cricovy dorazili z Kišiněva v neděli dopoledne, ve dvou a s rezervací vytvořenou online dva týdny předem; platilo se až na místě. Balíček Business s anglickým výkladem vyšel na 800 MDL (980 Kč) za osobu: sedm set za prohlídku se čtyřmi vzorky, stovka víkendový příplatek. Sklenka navíc, která se do čtyř vzorků nepočítala, přišla hned v kině - šumivé bílé z řady Wild, které přesně, jsem si nezapsal; vím jen, že bylo skvěle pitelné a že lepší bílé víno jsem ten den nedostal. Pak nás vláček vozil ulicemi kolem sudů a pupitrů a nakonec nás v degustační místnosti s hvězdným stropem čekal prostřený stůl: ořechy, grissini, sušené švestky a čtyři sklenky - šumivé bio růžové Fetească neagră, ještě jedno bílé šumivé, tiché bílé a archivní Codru ročníku 2000, jehož etiketa dekantaci nedoporučuje, protože křehká vůně by se v karafě ztratila. Jestli samotná degustace stála za těch několik set navíc, si nejsem jistý dodnes; společný rituál v podzemí za ně stál určitě. Z areálu jsme potom sešli po schodech ještě jednou dolů, do Regatul Vinului (viz Kam na jídlo v Kišiněvě) na must, zeamu, borș scăzut a sarmale. Vinici jsme za celý den neviděli - a vlastně ani nechyběla.
Cricova
