Arménské pivo: Kilikia, Gyumri a nápoj, který pil Xenofón
Deset tisíc řeckých žoldnéřů ustupuje zimní Arménií, armáda poražená, cesta k moři daleko. Vesničané je vezmou pod střechu a přinesou nádoby, ve kterých plavou ječná zrna a ze kterých trčí rákosová stébla. Xenofón, který to celé přežil a sepsal v Anabázi, si poznamenal, že nápoj byl silný, na první doušek nezvyklý a místním velmi chutnal. Psal se rok 401 před Kristem a je to nejstarší popis piva na území dnešní Arménie - starší než většina věcí, které si dnes Arménie dává do znaku.
Arménské pivo (arménsky: գարեջուր, garedžur) je dnes skoro bez výjimky světlý ležák z vody, ječného sladu a chmele, který v arménské kuchyni stojí ve stínu vína a brandy - a přitom se ho vyrábí víc než vína.
Ječná voda a její kavkazští bratranci
Arménština si na pivo nevypůjčila slovo odnikud, prostě ho složila: gari je ječmen, džur je voda, garedžur je ječná voda. Slovo, které popisuje výrobek přesněji než leckterá etiketa. Pivní kultura je tu přitom sdílená s celým jižním Kavkazem, ne arménský vynález: Jerevan i Baku dostaly v sovětských letech velký státní pivovar podle stejné šablony, po rozpadu Sovětského svazu ho koupil domácí podnikatel nebo zahraniční kapitál a dnes z něj teče světlý ležák, který se od sousedova liší hlavně etiketou. Gruzínská kuchyně má Natachtari a Kazbegi, Ázerbájdžán Xırdalan, Arménie Kilikii - a ve všech třech zemích je pivo až za národním nápojem, ať už mu říkají víno, nebo koňak. Pivo Ararat od gjumriského pivovaru nemá se slavnou brandy Ararat společného nic než horu na etiketě; tu si v Arménii půjčují banky, hotely i pivovary.
Kdo arménské pivo vaří a odkdy
Novodobé pivovary se v zemi objevily koncem 19. století, v Jerevanu i v tehdejším Alexandropolu, dnešním Gjumri, a o to, který byl první, se arménské prameny dodnes neshodnou. Jistá jsou až sovětská data. Největší pivovar země, Jerevanský, stojí od roku 1952 a jeho vlajková značka Kilikia je dnes v Arménii nejrozšířenější; pivovar Kotayk v Abovjanu postavili v roce 1974 českoslovenští odborníci s kapacitou, která měla zásobit celý Kavkaz, v Gjumri vaří od roku 1970 pivovar Gyumri, kterému zemětřesení srovnalo halu se zemí a který se po privatizaci znovu postavil na nohy. Když tedy v Arménii otevřete lahev Kotayku, pijete pivo z pivovaru, který kdysi stavěli Češi. Receptura je ale místní a s plzeňskou hořkostí nepočítá.
Co Arméni pijí doopravdy a jak se k pivu dostanete
Arménie o sobě mluví jako o zemi vína a brandy, a přesto se tu podle statistik výroby vyrobí piva několikanásobně víc než vína. Víno a koňak jsou vývozní vizitka, pivo je to, co se pije v úterý večer. Skoro všechno arménské pivo je světlý ležák kolem 4,5 procenta alkoholu, jen s ječným sladem, chmelem a vodou, o jejíž horské čistotě mluví každý pivovar, jako by ji vymyslel; doložit to nikdo neumí, chutná ale opravdu čistě. Pivo s ovocem najdete až v jerevanském řemeslném pivovaru Dargett, kde vaří i meruňkový ale - v Arménii se tomu asi nešlo vyhnout.
V restauraci počítejte s lahví: čepované pivo je v arménských podnicích spíš výjimka a i dobrá restaurace vám třetinku otevře u stolu. V obchodě stojí stejná lahev zhruba polovinu, oblíbené jsou i litrové a větší PET lahve. Ve větších supermarketech jsem pak našel něco, co u nás pamatuje jen generace mých prarodičů: stáčírnu, kde si pivo natočíte do plastové lahve sami, jako se kdysi chodilo s prázdným džbánem do hospody. Kdo chce ochutnat víc značek naráz, ať míří do Jerevanu v červenci, kdy se v centru koná pivní festival; po zbytek roku vám prostě zbývá procházet regály a objednávat.
Dvě třetinky ze stejného pivovaru
Já jsem v Arménii ochutnal jen dvě piva, a obě, jak se ukázalo, ze stejného pivovaru v Gjumri. Pivo Gyumri jsem pil v Jerevanu v restauraci Anteb (viz Kam na jídlo v Jerevanu), pivo Ararat v restauraci Lavash. Obě přišla v lahvi a chutnala tak, jak má chutnat ležák v horkém městě: lehce, čistě, se sladovou sladkostí na jazyku. Silná ani nezvyklá jako u Xenofóna nebyla. Pila se ale stejně ochotně. Za stejnou třetinku ze stejného pivovaru jsem zaplatil jednou skoro dvojnásobek toho, co podruhé, a rozdíl nebyl v pivu, ale v adrese: třetinka Gyumri stála v Antebu 600 AMD (36 Kč), třetinka Araratu v Lavashi 1 000 AMD (60 Kč).
