Víno z granátového jablka: arménské ovocné víno
Evropská unie má pro víno jednoduché pravidlo: musí být z hroznů. Rusko má stejné pravidlo a hlídá ho ještě přísněji. A pak je tu arménský supermarket, kde v regálu mezi hroznovými červenými stojí láhev s nápisem "víno", ve které hrozen nikdy nebyl.
Víno z granátového jablka (arménsky: նռան գինի) je polosladké ovocné víno vykvašené z granátové šťávy, rubínově červené, kolem dvanácti procent alkoholu, v arménské kuchyni se k němu chovají jako k vínu, i když jím podle většiny zákonů světa není. Ta moje nesla jméno města Ijevan a stála míň než hroznová sousedka o polici výš.
Co znamená nran gini a kde všude se z granátových jablek kvasí
Na etiketě stálo vedle arménštiny francouzské Grenade, a chvíli jsem přemýšlel, jestli to má být varování. Nemá: grenade je francouzsky granátové jablko, z latinského granatum, "zrnitý", ruční granát dostal jméno po ovoci, ne naopak. Arménsky se jablku říká nur a vínu gini, dohromady nran gini - žádné vlastní jméno, jen prostý popis, co v láhvi je. V Arménii je to nápoj celé země, ale kvasí ho i turecká kuchyně, Ázerbájdžán a Izrael, kde ho vinařství Rimon v Galileji lahvuje od roku 2004. V Ázerbájdžánu ovšem granátové jablko proslavil hlavně naršarab, hustý nefermentovaný sirup, kterým se polévá kebab; Arménie má totéž pod jménem došab a granátovou šťávu lije rovnou do polévky nraneh. Gruzii a Kypr, které cestovatelské weby řadí mezi velké výrobce, jsem v pramenech nenašel: granátová jablka tam pěstují a víno dělají z hroznů.
Odkdy Ijevan kvasí granátová jablka a proč to nesmí říkat nahlas
Arménie má na hroznové víno nejstarší doklad na světě, jeskyni Areni-1, a arménské víno se tím ohání právem. Granátové víno na ten příběh jen nasedá: nemá vlastní jeskyni ani letopočet a arménské zdroje o něm mluví až ve spojení s velkými vinařskými závody. Ijevanský závod v Tavuši vznikl v roce 1951 na hrozny a koňak, ovocná vína přidal později a rok, kdy mezi ně vklouzlo granátové, se mi dohledat nepodařilo - "první organické arménské granátové víno" každopádně hlásily noviny teprve v roce 2020. Je to produkt mladý a "tisíciletá tradice" z průvodců patří hroznům. Jedna věc se ale skutečně řeší: ruský zákon vyhrazuje slovo "víno" hroznům a Arménie kvůli exportu vymýšlí pro granátové víno samostatné označení, název padl na Granatus. Doma se dál říká gini. Zdravotní zázraky, které se o něm tradují - tlak, rakovina, mužská potence - pocházejí z ruskojazyčných rad babiček, ne z klinik, a já jim na chvíli uvěřil taky.
Jak se granátové víno pije a k čemu
Hlavní ingredience jsou v láhvi dvě. Granátová šťáva přináší barvu a trpkost slupek; cukr drží polosladkou verzi pohromadě a kvasinkám dá materiál na těch dvanáct procent. Bez cukru zůstane nápoj kyselý a tříslovinový jako ovoce samo, a proto se suché verze hledají hůř než polosladké. Nejbližší česká zkušenost je rybízové víno z demižonu u někoho na chalupě: taky není z hroznů a taky se u něj nikdo neptá na ročník. Pije se chlazené, po jídle, ke sladkému - ke gatě sedne lépe než k jehněčímu. Kdo chce něco suššího, hledá na etiketě slovo čor (suché), jinak dostane polosladké skoro vždy. A protože stojí zlomek ceny hroznového vína a láhev přežije let v kufru, vozí se domů častěji než hroznové víno - a doma se pak vypráví právě o něm.
Láhev, kterou všichni vychvalovali
Láhev granátového vína jsem si koupil v obyčejném supermarketu, protože jsem chtěl zkusit něco jiného než hrozny a protože mi ji vychvaloval každý, s kým jsem o arménském pití mluvil. Značka Ijevan, polosladké, 2 000 AMD (120 Kč) za láhev. V nose granátové jablko a něco hlínovitého; první doušek je sladký jako dezertní víno, druhý ukáže trpkost slupek a ta zemitost, kterou jsem si nikdy nedokázal vysvětlit, zůstane na jazyku dlouho po polknutí. Nevadilo mi to; spíš mě bavilo, že chutná po ovoci, ze kterého je. Není to víno, a Arméni to vědí líp než evropští úředníci - jen jim to slovo nikdo nebere z regálu.
