Mici: rumunské grilované masové válečky
Třicet milionů. Tolik kusů podle odhadů sní Rumunsko za jediný den, prvního května, kdy se svátek práce v celé zemi překládá jako "gril, pivo, mici". Rozvážkové služby ten den hlásí sedminásobek objednávek a balkony ani břehy řek se do statistiky nepočítají.
Mici (rumunsky také mititei) jsou válečky z kořeněného mletého masa bez střívka, velké zhruba jako palec, grilované na dřevěném uhlí a podávané s hořčicí a chlebem - nejrozšířenější jídlo rumunské kuchyně. Jméno znamená doslova "malí" a je to jediná věc, ve které jsou Rumuni u mici střídmí.
Proč se mici jmenují "malí" a koho tím matou
Italský turista si v rumunské restauraci přečte "mici" a na okamžik zaváhá, protože v jeho jazyce je to množné číslo od micio, kočička. Je to náhoda dvou jazyků, ale vysvětluje, proč jídelní lístky pro cizince tak často sahají k opisu "Romanian skinless sausages". Rumunsky je mic prostě malý, mititei je zdrobnělina téhož a obě jména popisují jediné: kousek masa, který se na roštu ještě scvrkne. Vyslovuje se "miči", starší tvar je mititei, dnes vyhrává kratší mici - Maďaři v Sedmihradsku si totéž slovo jen přepsali do vlastního pravopisu jako mics. Jídlo je celorumunské a stejně samozřejmě se jí za Prutem v Moldavsku. Příbuzenstvo má osmanské: turecká kuchyně má köfte, z něhož vyrostly srbské a bosenské ćevapi, severomakedonské kebapi i bulharské kebapche. Rozdíl je v koření a v doprovodu: sarajevské ćevapi jsou jen hovězí a sůl v chlebové placce s cibulí, mici voní česnekem a tymiánem a čekají na hořčici.
Hostinský, kterému došla střívka
Historku zná v Rumunsku každý: v bukurešťském hostinci na ulici Covaci prý hospodskému Iordachemu Ionescuovi koncem 19. století došla ovčí střívka, a tak dal kořeněnou náplň na rošt jen tak, nahou. Hostinec i jeho sláva jsou doložené, chodíval tam Caragiale i mladý Enescu, ale samotný příběh o střívkách žádný dobový dokument nedokládá - je to legenda, kterou od Ionescovy smrti v roce 1903 opisuje jeden novinář od druhého. Průvodce ji vypráví s jistotou, jakou si historikové nedovolí. Doložený je až úřední papír: dopis z června 1920 v knihovně Rumunské akademie popisuje recept z podniku Caru' cu Bere. Předepisuje výhradně hovězí z krku, mleté dvakrát, osm gramů jedlé sody na kilo a vývar z kostí, a vepřové výslovně zakazuje. Dnešní mici ze supermarketu jsou většinou vepřovo-hovězí a puristé to nesou těžce. Odkud se hovězí váleček vzal před Ionescem, vědí historikové jen zhruba: přišel s Osmany přes Balkán, a kdy přesně, nezná nikdo.
Soda, hořčice a jedna evropská výjimka
Maso je u mici to nejméně zajímavé; rozhoduje, co se do něj přimíchá. Česnek a tymián dávají vůni, texturu dělá jedlá soda: udrží v mase vodu a vývar, takže váleček na grilu nezatvrdne, nýbrž nakyne do měkka a zůstane šťavnatý i bez střívka. Právě té sody se v roce 2013 chytila Evropská unie, která ji v masných výrobcích zakázala, protože umí zamaskovat nekvalitní maso. Rumunsko si muselo pro svoje národní jídlo vyjednat výjimku, což trvalo rok - bruselské úřady zřejmě netušily, na co sahají. Grilování má jedno pravidlo: potřít olejem a obracet nanejvýš třikrát, jinak šťáva uteče.
Mici se jedí všude, kde hoří dřevěné uhlí: u stánků na tržištích, v pivnicích, na oslavách i na chodníku před nádražím. V Bukurešti se na ně o víkendu stojí fronta u Terasy Obor. S čím je jíst, závisí na kraji: v Sedmihradsku s hořčicí, na jihu ve Valašsku a v Dobrudži se solí a feferonkou - a ať jste kdekoli, ke stolu patří chléb a orosené rumunské pivo, ne příbor. Porce se počítá na kusy, ne na gramy; kdo si objedná jen dva, tomu to obsluha nekomentuje, ale všimne si.
První talíř v Rumunsku
Mici byly moje úplně první jídlo v Rumunsku. V Jasech jsem je uviděl na obědovém menu restaurace Beraria Veche (viz Kam na jídlo v Jasech) a volba byla hotová dřív, než jsem si sedl. Na doporučení personálu k nim přišla bramborová kaše stoemp se slaninou, nakládaná červená řepa s křenem a hořčice v malé misce. Válečky měly z grilu tmavou, křupavou slupku a uvnitř zůstaly měkké a šťavnaté, česnek a tymián byly cítit hned, hořčice dodala říz a kyselá řepa s křenem srovnala tuk ze slaniny v kaši. Celé obědové menu i s palačinkou v čokoládě jako dezertem vyšlo na 115 Kč a bylo jedním z nejlepších jídel, která jsem v Jasech jedl. Rumunsko jsem si oblíbil rychleji než kterýkoli jiný stát, a to jsem v něm byl teprve dvě hodiny.
