Menú del día: španělský oběd za pevnou cenu
Oběd, kterým Španělsko žije dodnes, nevymysleli kuchaři ani konkurence, ale ministerstvo. Stát v šedesátých letech restauracím předepsal, že levné polední menu nabízet musí, kolik smí stát a co má být na talíři.
Menú del día, doslova "menu dne", je polední nabídka španělských restaurací za jednu pevnou cenu: lehčí první chod, vydatnější druhý, dezert a k tomu chléb a nápoj. České obědové menu je blízký příbuzný - jen za ním nikdy nestála vyhláška.
Menú turístico: oběd podle vyhlášky
Tenkrát se jmenoval jinak: menú turístico. V roce 1964 ho prosadil Manuel Fraga Iribarne, ministr informací a cestovního ruchu frankistického Španělska, a vyhláška z března 1965 dotáhla detaily. Každá restaurace v zemi musela nabízet kompletní oběd za úředně stanovenou cenu - od 50 peset v podniku čtvrté kategorie po 250 peset v luxusním - a předpis vyjmenoval i skladbu: polévka nebo předkrm, maso, ryba či vejce s přílohou, moučník, chléb a čtvrtlitr vína. Do země tehdy proudily miliony turistů ročně a vláda jim chtěla zaručit, že je oběd nezruinuje. Levné a kompletní jídlo si ale rychle oblíbili hlavně domácí: úředníci, dělníci, obchodní cestující. Z turistické vějičky se stal národní polední rituál.
Cenové stropy padly během přechodu k demokracii, samotná povinnost ale vydržela až do roku 2010, kdy ji smetla evropská směrnice o službách. Co zavedl frankistický ministr, zrušil po šestačtyřiceti letech Brusel - i když pár regionů, třeba Navarra nebo Asturie, si povinné menu v předpisech drží dál. Restaurace mezitím zjistily, že menu chtějí nabízet i bez nařízení: průměrné menú del día dnes stojí kolem 14 eur, v Baskicku o dvě eura víc, a v poledne živí kanceláře i stavby po celé zemi. Jen doba mu nepřeje - část lidí obědvá doma na home office a část podniků šetří poloviční verzí medio menú, bez dezertu nebo bez nápoje.
Jak menú del día funguje a kdy na něj vyrazit
Pravidla se od dob vyhlášky skoro nezměnila. Menu platí v pracovní dny zhruba mezi jednou a čtvrtou odpoledne - Španělsko obědvá pozdě - a na každý chod dává na výběr tři až pět jídel z běžné kuchyně podniku. Ať si vyberete cokoli, cena se nehne. Nápoj bývá v ceně: voda, pivo, nebo víno podniku; z povinného čtvrtlitru vína je ovšem dnes spíš sklenice. O víkendu počítejte s dražší sváteční verzí a večer nečekejte nic - kdo se na menú del día zeptá v osm, dostane lístek à la carte a lekci ze španělského denního rytmu. Nabídka vymyšlená pro turisty navíc dnes patří hlavně místním: ručně psaná tabule u dveří bývá jen španělsky a cizinci kolem ní často projdou bez povšimnutí.
Pevný oběd za pevnou cenu přitom zná půlka Evropy: francouzská kuchyně má polední formule midi, italská pranzo di lavoro, portugalská menu do dia a Německo Mittagstisch. Jen to španělské má ale v rodném listu státní vyhlášku - u sousedů si levné poledne vymyslely restaurace samy. Za oceánem se podobným obědům říká menú ejecutivo a v Mexiku se koncept potkal s domácí comida corrida; kdo si od koho půjčoval, už dnes nikdo nerozplete. A naše polední menu? Patří do stejné rodiny, jen je nejstřídmější: polévka, hotovka a dost.
Patnáct eur v Bilbau
Své menú del día jsem si dal v Bilbau, v taberně Iñakiren (viz Kam na jídlo v Bilbau), která vaří jednoduchou baskickou venkovskou kuchyni a v poledne byla plná místních. Ručně psaný lístek nabízel jako první chod i paellu de la casa nebo zeleninové pisto, já sáhl po alubias rojas con sacramentos - červených fazolích s chorizem a kousky masa, které by mě zasytily i samy o sobě. Druhým chodem byla treska na rajčatech s kapary: dobrých tři sta gramů křehké, nevysušené ryby v pořádně dochucené omáčce. Jako dezert jsem zvolil vyzrálý ovčí sýr s kdoulovým džemem, slané a sladké v jednom soustu. K tomu mi na stůl postavili celou lahev vína a nechali ji tam - možná pozornost pro cizince, možná tu prostě nepočítají skleničky. Celé menu stálo podle lístku 15 EUR. První chod, druhý chod, dezert, chléb a víno: přesně tohle kdysi předepisovala Fragova vyhláška. Dnes už to nikdo nenařizuje. V Iñakiren se to vaří dál.
