Níspero de Callosa: mišpule japonská z provincie Alicante
Latinské jméno tvrdí, že je japonská. Domov má v jižní Číně, kde ji pěstují víc než tisíc let a kde dnes roste přes osmdesát procent světové úrody. A nejslavnější evropskou adresu si našla na terasách v horách nad pobřežím u Alicante.
Níspero de Callosa je mišpule japonská (Eriobotrya japonica) pěstovaná kolem městečka Callosa d'en Sarrià v provincii Alicante - oranžový plod velikosti meruňky s hladkou slupkou, sladkou šťavnatou dužinou a několika velkými peckami, který španělská kuchyně jí čerstvý a loupaný, hned jak v dubnu dozraje. Je to ovoce, kterému jméno pokaždé dal ten, kdo ho uviděl jako poslední.
Jméno, které si mišpule vypůjčila
Španělské níspero je starší než strom, který ho dnes nese. Slovo pochází z latinského mespilum a po staletí patřilo mišpuli obecné, evropskému plodu velikosti švestky, který se jí až přezrálý a u nás je spíš raritou ze zahrady než zbožím z obchodu. Když v devatenáctém století přišla z Asie její vzdálená příbuzná s většími a sladšími plody, Španělé jí jméno prostě předali - a původní mišpule z trhů zmizela tak důkladně, že dnes v Alicante při slově níspero nikoho nenapadne. Jméno ale putovalo ještě dál: kdo si objedná níspero v Mexiku, dostane sapodillu, hnědé tropické ovoce, které s mišpulí nesdílí nic než omyl conquistadorů. Jedno slovo tak dnes prodává tři různá ovoce.
Pěstuje ho skoro celé Středomoří a Španělsko v něm není samo. Mišpule japonská je sdílené ovoce celého jižního okraje Evropy: italská kuchyně ji jako nespolu na Sicílii slaví na jedné slavnosti se špagetami, portugalská zná nêsperu, řecká mousmoulo a turecká jí říká yeni dünya, nový svět, případně maltská švestka - obojí míří mimo, ale aspoň každé jiným směrem. Španělsko patří v Evropě k největším pěstitelům a zhruba dvě třetiny jeho úrody rostou v provincii Alicante; okolí Callosy dává přibližně polovinu všech španělských nísperos.
Právník z Callosy a chráněný původ
Jak se čínský strom dostal na alicantské terasy, se vypráví dvojím způsobem. Legenda, kterou rády opakují weby pěstitelů, zná obchodního kapitána jménem Roig, který měl semena přivézt kolem roku 1821 do přístavu na východním pobřeží; doklad k ní nemá nikdo. Doložený je naopak Juan Bautista Berenguer y Ronda, právník a přírodovědec z Callosy, který v první polovině devatenáctého století o pěstování japonské mišpule psal a v rodném kraji ji prosadil - na terasách, kde dřív rostly citrusy a kde se dodnes sklízí ručně, protože stroj po schodech nevyjede. Dne 14. ledna 1992 dostaly Nísperos Callosa d'en Sarrià chráněné označení původu DOP; oblast sahá od dvou horských údolí nad Callosou po pobřeží mezi Alteou a Villajoyosou a z pětadevadesáti procent v ní roste jediná odrůda, Algerie, ceněná za to, že snese cestu a chutná sladce i kysele zároveň.
Pecky jako kaštany a ovoce, které nedojede
Níspero se jí z ruky: zralý plod se loupe skoro sám, slupka jde dolů v pruzích a uvnitř zbude oranžová dužina kolem dvou až pěti peciček. Pecky jsou velké, hnědé a lesklé jako kaštany, které jsme jako děti nosili z parku v kapsách - a stejně jako kaštany se nejedí, obsahují totiž malé množství kyanogenních glykosidů, takže jediná správná cesta pro pecku vede do koše. Rozkrojená dužina do pár minut zhnědne a slupka se otlačí od pouhého pohledu; proto níspero po celá staletí necestovalo dál než na nejbližší trh a teprve chlazené kamiony od osmdesátých let ho pustily za hranice. Dnes odjíždí z Callosy zhruba sedmdesát procent úrody, hlavně do Itálie a Portugalska. A kvete naopak než zbytek sadu: v říjnu a listopadu, když ostatní ovocné stromy dávno spí, z něj včely sbírají poslední med roku.
Sezóna je krátká: hlavní sklizeň běží od dubna do konce května a celý květen k tomu Callosa d'en Sarrià pořádá Mes del Níspero, měsíc, kdy restaurace a obchody ve městě nabízejí všechno, co z mišpule jde udělat. Mimo sezónu zbývá marmeláda a nísperos en almíbar, v sirupu. Zralost se na trhu nepozná očima, ale nehtem: slupka zralého plodu jde dolů bez nože, ta, která se drží, měla na stromě ještě zůstat.
Hromada na trhu v Alicante
Své nísperos jsem koupil na venkovním trhu v Alicante, z hromady pod cedulkou psanou fixem. Ty uvozovky kolem jména jsem raději nezkoumal - buď byl prodavač poctivý, nebo poctivý až moc. Snědl jsem je na molu v přístavu mezi jachtami. Dužina byla šťavnatá a měkká, chuť sladká a jemná, vzdáleně mezi broskví, meruňkou a švestkou, a pecky zabíraly dobrou třetinu plodu. Kilo stálo 2,50 EUR.
