Pizzeria da Michele: sorrentský jmenovec slavné neapolské pizzerie
Pizzerii jménem da Michele zná svět především jednu: tu neapolskou, kde si ve filmu Jíst, meditovat, milovat dala margheritu Julia Roberts a jejíž jméno se od té doby rozrostlo v síť víc než sedmdesáti poboček od Londýna po Tokio. Sorrento na jejím oficiálním seznamu nenajdete. Přesto tu na ulici Via Fuori Mura visí štít Pizzeria da Michele.
Pizzeria da Michele v Sorrentu je malá pizzerie a rosticceria - pec, pult, rozvoz a pár plastových stolků před vchodem - jedna z tisíců, kterými italská kuchyně žije mimo dosah průvodců, a se slavným neapolským jmenovcem ji nespojuje nic než jméno.
Michele, který se o jméno soudit nemusel
Da Michele znamená "u Micheleho" a Michele je na jihu Itálie křestní jméno zhruba tak běžné jako u nás Honza. Sorrentskou pizzerii nevede žádný Condurro z neapolské pizzařské dynastie: za firmou stojí Michele Sorrentino - muž, který se pro provoz pizzerie v Sorrentu narodil s ideálním jménem i příjmením. A není sám, kdo si bez jakékoli vazby na Neapol pojmenoval podnik po sobě: nezávislá pizzerie da Michele stojí třeba i v Massa Lubrense na druhém konci poloostrova.
To slavné jméno se zrodilo v Neapoli roku 1870, kdy pizzerii založil Salvatore Condurro; pokřtěná je po jeho synovi Michelovi a ve čtvrti Forcella dodnes drží jídelníček o dvou položkách - margherita a marinara, nic navíc. O jméno da Michele se přitom vedl skutečný soudní spor, a to uvnitř samotné rodiny Condurro: neapolský soud nakonec přiznal právo na vývěsní štít jen historické pobočce a její oficiální síti, ostatní příbuzní museli jméno sundat z fasád i webových domén. Sorrentský Michele mohl celou při sledovat s klidem člověka, kterému stačí vlastní křestní jméno.
Pizzerie za hradbami
Via Fuori Mura znamená doslova "za hradbami" a přesně takový dojem podnik budí - sám jsem si z návštěvy odnesl, že leží mimo centrum. Jenže hradby, které měl kdysi za zády, jsou dávno pryč: na Piazza Tasso, hlavní náměstí Sorrenta, je to od pece pár kroků - jen tudy zrovna nevede korzo, a tak k pultu chodí spíš místní pro krabici s sebou než turisté s mapou. Rozvoz ostatně podnik nabízí po celém Sorrentském poloostrově.
Samotná pizza do Sorrenta doputovala z Neapole, vzdálené pětadvacet kilometrů přes záliv, s pizzaři vyučenými u tamních pecí; místní si k ní časem přidali vlastní variantu pizza sorrentina s plošším okrajem a mozzarellou fiordilatte z poloostrova. Jídelníček u da Michele je pak pravým opakem neapolského purismu: vedle pizz obložených způsobem, který by na Forcelle neprošel přes práh, nabízí kuřecí, těstoviny i smažené kousky z rosticcerie. Kdo chce vidět pec v akci, objednává u pultu - výroba běží přímo před očima.
Sedm eur u plastového stolku
Pizzu s klobásou, lilkem a bazalkou jsem si objednal u pultu (viz Kam na jídlo v Sorrentu) a čekání bylo představení samo o sobě: personál sázel jednu pizzu za druhou v tempu dokonale promazaného stroje - těsto, pec, krabice, další. Jedl jsem venku u plastového stolku, kde kolem seděli hlavně místní. Pizza stála 7 EUR a pochutnal jsem si famózně: těsto tenké, propečené do tmavých puchýřků, lilek měkký a nasáklý olejem, klobása slaná přesně tolik, aby si o lístek bazalky řekla sama. Když jsme ji pak uvnitř pochválili, měl z toho personál nefalšovanou radost - turista, který zabloudí za hradby, tu není častý host. Takovou radost jsem za sedm eur snad ještě nikdy nikomu neudělal.
Pizzeria da Michele
