Pomeranče Jaffa: odrůda Shamouti z jaffských sadů a exportní značka
Britové ho znají z piškotů s pomerančovým želé, které pečou od roku 1927, Finové z limonády a půlka Balkánu ze srbských sušenek. Jméno Jaffa obletělo svět tolikrát, že ovoce, po kterém se to všechno jmenuje, zůstalo kdesi vzadu.
Pomeranče Jaffa (hebrejsky: תפוזי יפו) jsou odrůda Shamouti: sladký pomeranč oválného tvaru s tlustou, ale snadno loupatelnou kůrou a skoro bez pecek, který se v polovině 19. století objevil v jednom ze sadů u přístavu Jaffa a nejslavnějším ovocem izraelské kuchyně se stal dřív, než Izrael vůbec existoval.
Co znamená Jaffa a proč ji nosí i španělský pomeranč
Jméno dal plodu přístav, ze kterého bedny odplouvaly do Liverpoolu. Hebrejština si pak pro pomeranč vymyslela slovo po svém: tapuz je zkratka spojení tapuach zahav, zlaté jablko, kterou ve třicátých letech navrhl jeden jazykovědec číst jako obyčejné slovo - a lidé ho poslechli tak důkladně, že dnes málokdo tuší, že vyslovuje zkratku. Jaffa dnes ale není odrůda, nýbrž značka: zeměpisné označení chráněné izraelským zákonem, pod kterým se prodávají desítky odrůd citrusů a které izraelská rada pro odbyt citrusů za poplatek půjčuje pěstitelům ve Španělsku a v Jižní Africe, aby nálepka nezmizela z evropských regálů v měsících, kdy Izrael nesklízí. Pomeranč s nálepkou Jaffa tak Jaffu vidět nemusel. Samotný Shamouti je mutací starší místní odrůdy beledi a příbuzné má po celém východním Středomoří: v jižním Libanonu i na palestinském Západním břehu mu arabsky dodnes říkají burtuqal Yafa, jafský pomeranč, zatímco Egypt, dnes největší vývozce pomerančů na světě, sází spíš odrůdy s jinou kůrou i jinou šťávou.
Sady u Jaffy: od švédského botanika k motorové pile
První, kdo si jafský pomeranč zapsal, byl švédský botanik Fredrik Hasselquist, který se v Jaffě zastavil kolem roku 1751. V roce 1900 už odplulo z přístavu na 650 000 beden a sady, arabsky bajarat, zabíraly třetinu zemědělské půdy kraje. Patřily z velké části arabským pěstitelům, část drželi židovští osadníci - sklizeň byla dlouho jednou z mála věcí, které tu obě komunity dělaly společně. Během války roku 1948 většina arabských pěstitelů uprchla nebo byla vyhnána a jejich sady převzal izraelský stát jako takzvaný majetek nepřítomných; pro jednu stranu je od té doby pomeranč Jaffa značkou státu, pro druhou připomínkou domova, o který přišla - o tom píše Kanafáního povídka Země smutných pomerančů i dokument Eyala Sivana Jaffa, the Orange's Clockwork.
Kůra jako kabát: proč Shamouti vydržel cestu lodí a proč se nehodí na džus
Hlavní zajímavostí pomeranče Jaffa je kůra: silná, hrubá, a přitom se sloupne skoro v jednom kuse, jako rukavice. Pod ní je dužina sladší než u běžných pomerančů, s hrstkou pecek nebo bez nich - a s nápadně málo šťávou. Právě to, co by mu v továrně na džus zlomilo vaz, ho v 19. století poslalo do Evropy: plod s tlustou slupkou a sušší dužinou vydržel týdny v lodním podpalubí. Kdo si někdy ve škole loupal pomeranč nehty a šťávou pokropil sešit sousedovi, ocení, že Shamouti je pomeranč, který se dá sníst v bílé košili. Sklízí se od listopadu do června; jedna poznámka k nálepce: v létě je pomeranč s nápisem Jaffa skoro jistě ze Španělska nebo z Jižní Afriky, izraelský Shamouti hledejte v zimě.
Dva pomeranče a dvě mandarinky od Damašské brány
Své pomeranče Jaffa jsem koupil v Jeruzalémě, na trhu před Damašskou bránou (viz Kam na jídlo v Jeruzalémě), kde se ovoce a zelenina prodávají přímo na ulici pod hradbami. Dva velké pomeranče a dvě mandarinky stály dohromady 4 ILS (30 Kč). Slupka měla světlejší, žlutooranžový odstín než pomeranče z našich supermarketů a slezla skoro sama, dužina byla sladká, pecky žádné - přesně jak slibuje popis odrůdy. Mandarinky nesly nálepku Bnei Dror, mošavu v Šaronské rovině, který na citrusy přešel v šedesátých letech, a byly z celého nákupu to jediné, co mě chuťově nezaujalo. Pomeranč jsem snědl až na břehu Mrtvého moře: plod, jehož předkové jezdili z Jaffy do Liverpoolu, tak urazil poslední kilometry se mnou a skončil na nejnižším místě souše na světě.
