Sočnik: tvarohový půlměsíc ze sovětských jídelen
Rumunské recepty ho vedou v kolonce ruská kuchyně - a mají pravdu. V Kišiněvě přesto sočnik leží v supermarketech mezi pečivem vlastní výroby a já ho vídal i u stánků okolo hlavního trhu. Sočnik (rusky: сочник) je koláček z křehkého těsta přeloženého napůl přes tvarohovou náplň, která vykukuje z otevřeného okraje - dědictví sovětských jídelen, které v moldavské kuchyni zdomácnělo. Rumunsky se naučil až tady - aspoň na etiketě.
Odkud má sočnik jméno a kdo všechno ho peče
Lidový výklad spojuje jméno se šťavnatostí - u pečiva, které je ze všeho nejvíc křehké a drobivé, je to výklad odvážný a taky mylný. Jméno dostal po staré placce zvané sočeň, potírané "šťávou" z konopných semínek, tedy konopným olejem. A tahle placka udělala kariéru, o jaké se dnešnímu koláčku nezdá: pekla se na Štědrý večer a ruský Štědrý den, sočelnik, se po ní jmenuje dodnes. Z těsta na sočně se prý dělala i maska: skrz ni se o svátcích věštilo podle prvního kolemjdoucího. Sočnik je zkrátka pečivo, jehož předek pokřtil svátek.
Patří celému postsovětskému prostoru: jádrem je Rusko s Ukrajinou a Moldavsko ho převzalo bez vlastní varianty i bez vlastního jména - rumunština si nejčastěji půjčuje rovnou ruský plurál sociniki.
Kolečko těsta, tvaroh a lžíce krupice
Základ je kolečko křehkého těsta se zakysanou smetanou, zhruba na dlaň. Na jednu polovinu přijde tvaroh utřený s cukrem, vejcem a krupicí, která náplň podrží, aby při pečení neutekla; druhá polovina se přes ni přeloží, okraj zůstane pootevřený a navrch se maže žloutek - ty moje kišiněvské dostaly místo něj moučkový cukr. Jídelenský standard byl přesný: kolečko o průměru deseti až dvanácti centimetrů, hotový kus kolem osmdesáti gramů. Dnešní podobu mu totiž vtiskly sovětské jídelny, tvaroh se v nich stal jedinou myslitelnou náplní a recepty dodnes kolují s dovětkem "po GOSTu" - podle státní normy, kterou na sočnik ještě nikdo nedoložil. Je to nostalgická nálepka, ne paragraf: znamená prostě "jako tenkrát v jídelně".
Jí se studený, k čaji nebo kávě, a od sovětských časů je to pečivo svačin: prodával se ve školních bufetech a v Moldavsku se na něj vzpomíná jako na studentské jídlo ze sedmdesátých let - hrozně levné a zapíjené kompotem. Tvaroh je přitom v moldavské kuchyni doma i jinak, jen ho radši balí do vařených taštiček colțunași; sočnik je jeho nejrychlejší podoba do ruky. A nenechávejte ho v uzavřené krabici - těsto si natáhne vlhkost z náplně a rozmokne.
Pět kusů ze supermarketu
Svůj sočnik - přesněji rovnou pět - jsem koupil v Kišiněvě v supermarketu Nr.1: balení z vlastní výroby stálo 39,60 MDL (48 Kč), na kus tedy 7,92 MDL (10 Kč). Bral jsem je jako svačinu do letadla. Nebyly úplně suché, jak by člověk od drobivého těsta čekal. Tvaroh a těsto mi vzdáleně připomněly české koláče - jen bez povidel navrchu. Část balení padla už za letu, zbytek se mnou doletěl domů. Etiketa přitom dávala sočnikům trvanlivost 24 hodin - na žánr, který v klidu přežil celý Sovětský svaz, je to docela přísná lhůta.
