Supra: gruzínská hostina
Existuje nádoba, která nezná pojem "jen trochu": dutý roh zvaný kantsi. Nemá rovné dno, takže se nedá postavit na stůl - dokud ho nevyprázdníte, držíte ho a celý stůl se dívá. Málokterá kultura vtělila svá pravidla pití do nádobí důsledněji.
Supra (gruzínsky: სუფრა) je velká gruzínská hostina: stůl prostřený vším jídlem najednou, víno místo vody a přípitky v pevném pořadí, které řídí volený řečník zvaný tamada. Celá gruzínská kuchyně se na ní sejde naráz - jen napít se smíte, až když tamada domluví.
Co znamená supra a kdo je tamada
Slovo supra znamená doslova ubrus, prostřený stůl. Gruzínci si ho vypůjčili z perského sofre a Peršané ho zřejmě mají z arabštiny, kde příbuzné slovo označovalo jídlo, které si poutník balí na cestu. Nejgruzínštější pojem, jaký v Gruzii uslyšíte, je tedy přejatý - což nikomu nebrání považovat ho za rodinné stříbro. Hostinu vede tamada, kterého určí hostitel, nebo si ho stůl zvolí: přednáší přípitky, hlídá jejich pořadí, krotí tempo pití a u dlouhých svatebních tabulí si jmenuje zástupce pro vzdálenější konce stolu. Když předá slovo hostu, aby přípitek rozvedl po svém, říká se tomu alaverdi.
Řízené přípitky přitom nejsou gruzínský monopol. Hostinu s tamadou sdílí celý Kavkaz - v Arménii vede svatby a oslavy úplně stejná postava - a sovětská éra pak roznesla tamadu po všech republikách, kde z přísného dirigenta přípitků časem zbyl svatební moderátor s mikrofonem. Turecká kuchyně zvedá sklenku se zvoláním şerefe, ale večer tam nikdo neřídí. Supra tak zůstává nejpropracovanější verzí kavkazského stolování: hostina povýšená na instituci s vlastním protokolem.
Soška z Vani a mýtus o UNESCO
Jak je rituál starý, naznačuje bronzová soška muže s pohárem, vykopaná ve Vani na západě země a datovaná do 7. století př. n. l. - její kopie dnes v Gruzii potkáte jako sochy i suvenýry a místní v ní vidí praotce všech tamadů. Hodovní kulturu popisuje i Rustaveliho epos ze 12. století a po něm zápisky evropských cestovatelů. Jednu věc si ale svět k supře přimyslel: na seznamu UNESCO hostina NENÍ. Od roku 2017 je chráněnou památkou na gruzínském národním seznamu nehmotného dědictví; u UNESCO za Gruzii sedí vícehlasý zpěv a výroba vína v hliněných nádobách kvevri. Supru k UNESCO posílá půlka cestovatelských webů. Omyl je natolik rozšířený, že mu člověk uvěří i přímo v Gruzii.
Jak supra probíhá a co se na ní jí
Na stůl přijde všechno najednou a už to tam zůstane: chačapuri, masové taštičky chinkali, špízy mcvadi, nakládaná zelenina, sýry, chleba, klidně i hovězí guláš ostri - talíře se vrší do pater a nikdo je neodnáší. Pije se víno, na závěr případně hroznová pálenka čača. Jenže těžiště supry neleží na talířích. Hlavní chod se pronáší vestoje: přípitky jdou v neměnném pořadí - Bůh, rodina, vlast, předkové - a teprve potom se řada uvolní pro přátelství, lásku nebo mír. Mezi přípitky se nepije; napít se jen tak, na vlastní pěst, je zhruba takový přešlap jako skočit na svatbě řečníkovi do proslovu. Jen s tím rozdílem, že tady se řeční celý večer a sváteční supra se umí protáhnout na dlouhé hodiny. A nemusí být vždy veselá: po pohřbu se drží skromnější smuteční verze zvaná kelechi.
Dvě supry a jeden buvolí roh
Já jsem supru zažil dvakrát. Poprvé v symbolické podobě, připravené pro hosty výletu za gruzínským vínem: po proneseném přípitku jsem dostal buvolí roh a rychle pochopil, proč se nedá odložit - víno z něj teklo ochotněji, než jsem stačil polykat - a najednou bylo dno. Podruhé mě nefalšovaná supra s charismatickým tamadou zastihla náhodou v jedné pivnici v Kutaisi. Nerozuměl jsem skoro ničemu, a přesto jsem poslouchal se stejným zaujetím jako místní; pilo se často, hodně a do dna, takže další den může po supře začít nepříjemným bolehlavem. Zažít pravou supru pro mě přesto zůstává jedním z nejsilnějších zážitků z Gruzie. Kantsi se smí položit, teprve když je prázdný. Gruzie mě pouštěla domů podobně - až když jsem jí byl plný.
