Mursalský čaj: horský bylinkový čaj z Rodop
Kdo v Bulharsku poprvé otevře krabičku s nápisem чай, čeká sypaný čaj a dostane svazek sena. Šedozelené stonky dlouhé jako tužka, na nich zaschlé žluté kvítky, a to všechno voní spíš po louce v srpnu než po čemkoli z čajovny. Sáček ani lístky nečekejte, prodává se po stéblech.
Mursalský čaj (bulharsky: мурсалски чай) je bylinný nálev ze sušené natě hojníku horského, Sideritis scardica, byliny z vysokých poloh Rodop a Pirinu, a nejznámější bylinkový čaj bulharské kuchyně. Rodopští horalé ho pijí proti nachlazení, obchody se suvenýry ho prodávají proti všemu ostatnímu.
Po které hoře se mursalský čaj jmenuje a kde všude ho pijí
Jméno má ta bylina dvakrát a pokaždé po jiné hoře. Bulharské mursalski je po Mursalici, hřbetu Západních Rodop nad vesnicí Trigrad, kde leží stejnojmenná chráněná lokalita. Latinské scardica je po Šar planině, latinsky Scardus, na dnešní hranici Severní Makedonie a Kosova, kde rostlinu v devatenáctém století popsal göttingenský botanik August Grisebach. Bulhaři si tak na krabičku tisknou jméno hory, která leží o dvě hranice dál. Český název hojník je z těch tří nejpoctivější: říká rovnou, k čemu bylina sloužila - hojila rány. A protože roste až tam, kde končí lesy, ve výškách 1 400 až 2 200 metrů, říká se jí obecně horský čaj; Bulhaři ji podle pohoří překřtívají na pirinský nebo trigradský, pořád je to ale táž rostlina.
Rostlina je balkánský endemit, o který se Bulharsko dělí s Řeckem, Severní Makedonií a Albánií, a každá země jí říká po svém. V Albánii je to çaj mali, pod kterým se sbírá i pár sesterských druhů hojníku, v Severní Makedonii planinski nebo šarplaninski čaj přímo z hory, po níž rostlina dostala latinské jméno, v Řecku tsai tou vounou, čaj z hory, nejslavnější z Olympu. Evropská léková agentura celé to příbuzenstvo vyřídila po svém: čtyři druhy hojníku z Bulharska, Řecka a Albánie sloučila do jedné položky Sideritis herba s tradičním použitím proti kašli. Podle jména se ale řadit nedá: dağ çayı v Turecku jsou desítky jiných anatolských druhů a srbský rtanjski čaj není hojník vůbec, ale saturejka. Horský čaj je na Balkáně spíš žánr než rostlina.
Proč se mursalský čaj nesmí trhat a proč se přesto prodává
Kdo ho pil první, nikdo nezapsal; historie mursalského čaje patří sběračům, ne kuchařům. Bylina je v bulharské Červené knize a od roku 2016 ji ministerstvo životního prostředí každý rok znovu zakazuje sbírat v přírodě, i pro vlastní hrnek - za stéblo z louky hrozí pokuta. Krabičky v obchodech jsou tedy z plantáží u Trigradu, ve Velingradu nebo u Kazanlaku a pěstitel musí u prodeje ukázat potvrzení obce, odkud čaj je. Z chráněné rostliny se stal zemědělský produkt, který je legální jen tehdy, když nevyrostl tam, odkud má jméno. Marketing k tomu přibalil přezdívku "bulharský všelék" a stoleté rodopské dědečky; obojí bez jediné klinické studie, doložené je jen to skromnější, úleva při kašli a nachlazení. Trigrad si čaj každý rok na konci července pije hromadně při folklorním festivalu Orfické mystérie, což zní jako obřad, a taky to obřad je.
Jak se mursalský čaj připravuje a proč po něm neusnete hůř
Stébla se počítají, ne odměřují: jedno až dvě na hrnek, celá, i s kvítkem. Na tom, co s nimi dál, se ani Bulhaři neshodnou. Lidové rčení říká, že mursalský čaj se vaří, ne zalévá, a nechává ho pár minut probublat, zatímco lékárenské návody radí vodu pod bodem varu a deset minut pod pokličkou. Nálev je v obou případech světle zlatý a chutná nasládle a jemně, nejblíž lipovému čaji, jaký člověk dostával v dětství při nachlazení. Kofein ani tein v něm není, pije se tedy večer stejně jako ráno a v Bulharsku ho dávají i dětem. Med si přidává, kdo chce. A ještě rada ke krabičce: hledejte na ní latinské Sideritis scardica, protože "planinski čaj" bez rodného listu může být ledacos, co vyrostlo na kopci.
Krabička, kterou si z Bulharska vozím nejradši
Své balení jsem koupil v bulharském obchodě, dvacet gramů stébel v papírové krabičce s okénkem, za přibližně 4,70 BGN (55 Kč); kde přesně, si už nepamatuji. Doma jsem stonek povařil celý, jak radí lidová verze, a hrnek voněl stejně nasládle, jako pak chutnal. Právě ta sladká chuť je důvod, proč se k němu vracím: čaj, který nepotřebuje med a dá se pít celý den, aniž by po něm člověk v noci počítal ovečky. Ze všeho, co si přivézt z Bulharska, je tohle můj nejoblíbenější gastro suvenýr. Dvacet gramů je na oblíbený suvenýr směšně málo. Příště jich bude víc.
