Doce uvas de la suerte: dvanáct hroznů na španělského Silvestra
Dva dny před Silvestrem leželo v regálu supermarketu v Malaze něco, co vypadalo jako hodiny. Plastová krabička s ciferníkem, římské číslice po obvodu a v každé z dvanácti přihrádek jedna kulička hroznu, omytá a bez pecek, jak slibovala etiketa. Celé Španělsko si v těch dnech kupuje čas po kouscích.
Doce uvas de la suerte, dvanáct hroznů štěstí, je španělský novoroční zvyk: při každém ze dvanácti úderů půlnočního zvonu se sní jedna kulička hroznu, jeden hrozen za jeden měsíc nového roku. Kdo stihne všech dvanáct, má prý rok zajištěný. Kdo nestihne, má aspoň pusu plnou hroznů, což taky není špatný začátek.
Co znamená doce uvas a kde všude se o půlnoci počítá do dvanácti
Španělské uva je past pro každého, kdo neumí španělsky: neznamená celý hrozen, ale jednu jedinou kuličku. Dvanáct hroznů, jak zvyk překládají české weby, by byla porce pro celou rodinu na týden; dvanáct uvas se vejde do jedné dlaně. Zvyk je celonárodní a symbolický střed má v Madridu na náměstí Puerta del Sol, odkud televize každý rok přenáší odbíjení hodin do všech domácností v zemi. Jediná výjimka jsou Kanárské ostrovy, které mají vlastní časové pásmo a jedí hrozny o hodinu později než pevnina; televize to jeden rok vyřešila tak, že odvysílala půlnoc dvakrát. Se španělskými vystěhovalci zvyk doputoval do Mexika a dál do Latinské Ameriky. Sousední Portugalsko zná stejný rituál s dvanácti rozinkami, protože čerstvé hrozny tam v prosinci dřív nikdo neměl.
Buržoazní móda, posměch z ulice a legenda o nadúrodě
Nejčastěji se vypráví verze s vinaři: v Alicante prý jednoho roku sklidili tolik hroznů, že nevěděli, kam s nimi, a tak přebytek prodali jako "hrozny štěstí" na Silvestra. Dnes tuhle verzi odmítá i ředitel alicantské vinařské rady: v tehdejším Španělsku byl přebytek čehokoli vzácný jev a čerstvé hrozny v prosinci technický zázrak. Doložená stopa je starší a lidovější: madridské noviny psaly už v lednu 1894 o zvyku jíst hrozny při úderech půlnoci jako o něčem "dovezeném z Francie", co v Madridu "už zdomácnělo". Bohatí Madriďané tehdy napodobovali francouzskou a německou aristokracii, která si o Silvestru dávala šampaňské a hrozny. Obyčejní lidé z ulice si z té módy udělali legraci: chodili jíst hrozny přímo na Puerta del Sol pod hodiny Casa de Correos, které tam odbíjejí od roku 1866. Z parodie na snoby je dnes minuta, kterou o půlnoci přenáší každá španělská televize. Alicantští pěstitelé mohli kolem roku 1909 zvyk nanejvýš rozšířit balíčky po dvanácti; založit ho už nestihli.
Jak se dvanáct hroznů jí
Večer řídí zvon, ne hrozen. Půlnoc na Puerta del Sol nezačíná první ranou: nejdřív sjede koule na věži, zazní karilon (zvonohra) a pak čtyři dvojité údery, které odbíjejí čtvrtě. Teprve potom přijde dvanáct hlavních úderů, každý zhruba po třech sekundách, a to je jediné okno, ve kterém se hrozny smějí jíst. Kdo začne už na čtvrtích, dojí dřív, než rok začal, a Španělé ho s klidem opraví. Tři sekundy na kuličku se slupkou a peckami je tempo, jaké si pamatujete ze školní jídelny těsně před zvoněním, a proto vznikl celý obor balených hroznů: balení dvanácti omytých kuliček bez pecek, v krabičce nebo v nálevu, prodávají od začátku tisíciletí supermarkety i pěstitelé z údolí Vinalopó u Alicante, kde se bílá odrůda aledo sklízí tak pozdě, že do Silvestra vydrží čerstvá.
Hrozny se jedí hlavně doma, s rodinou u stolu, na kterém už stojí cava na přípitek hned po dvanáctém úderu; kdo chce dav, jde na náměstí. Mladší Španělé přidali pověru, že hrozny snězené pod stolem přinesou v novém roce lásku. Kdo chce zažít Silvestra po španělsku, ať před půlnocí odloží telefon: dvanáct úderů trvá půl minuty a natáčet se u toho nedá.
Střecha nad Malagou
Já jsem dvanáct hroznů jedl v Malaze, v pronajatém bytě v centru města, kam patřila i střešní terasa. A nejen ta naše: střechy domů kolem byly plné lidí, kteří slavili společně, hlasy šly přes ulici z terasy na terasu. Před půlnocí se to změnilo. Většina už jen nedočkavě čekala na odbíjení a chystala si talířky s hrozny. Byly to obyčejné stolní hrozny, nic víc; o chuť tu nejde. V posledních sekundách starého roku terasy ztichly, každý se při jídle věnoval svým přáním a chvilce ohlédnutí za rokem, který právě končil. Dvanáct úderů, dvanáct kuliček, celé město mlčelo. Krabička s ciferníkem byla prázdná dřív, než v televizi dozněl zvon z Madridu.
