Piața Centrală: hlavní tržnice Kišiněva
Na trh jsem dorazil dřív, než jsem prošel jeho branou. Piața Centrală totiž začíná o pár ulic napřed: na lavičkách kolem areálu sedí paní, které si z kartonových krabic postavily pulty - hromádky feferonek vyrovnané na kartonu, petržel i s kořeny v igelitce, bochníky domácí brynzy na přepravkách, kelímky oranžových květů aksamitníku. Zlatý nápis nad oficiálním vchodem je pak už jen formalita.
Piața Centrală (rusky: Центральный рынок) je hlavní a největší tržnice Kišiněva, otevřená roku 1825 - místo, kde si moldavskou kuchyni projdete v surovém stavu, od hroznů po domácí smetanu.
Dvě stě let podle počtů, sto sedmdesát pět podle webu
Tržnice vznikla v roce 1825 jako Nový bazar - "nový" proto, že jeden starý už Kišiněv měl. Obchodníci tu prvních zhruba osmdesát let neplatili za místo, a tak trh rostl rychleji než leckterá čtvrť; koncem 19. století dostaly dřevěné stánky příkazem města kamennou podobu. V červenci 1941 tržnici zaminoval a vyhodil do povětří ničicí oddíl ustupující sovětské armády, v duchu taktiky spálené země. Po válce se trh vrátil; jménu Centrální přivykl už před válkou, jen se po rozpadu Sovětského svazu přepsalo z ruštiny do rumunštiny. S výročími se tu dnes zachází velkoryse: oficiální web podniku vítá návštěvníky u "175 jar", kišiněvská knihovna slavila v lednu 2025 "205 let od založení" - a prosté odčítání přitom dává rovných dvě stě. Pro srovnání: největší tržnice rumunských Jasů se otevřela až v roce 1970.
Pět a půl hektaru mezi bulvárem a nádražím
Dnes areál zabírá pět a půl hektaru v samém centru Kišiněva, mezi bulvárem Ștefan cel Mare a autobusovým nádražím. Město v roce 2020 napočítalo přes sedm set kiosků a čtyři tisíce prodejních míst: kryté pavilony s mlékem, masem a rybami - v tom rybím plavou živé ryby v akváriích - a mezi nimi venkovní řady kovových pultů pod plachtami. Je to největší a nejrušnější tržnice města; jestli i celé země, to nikdo věrohodně nezměřil.
Na podzim k tomu přibývá cukrová kukuřice za sedm osm lei (9 až 10 Kč) za klas s cedulkami psanými rusky, pyramidy drobných okurek "Rodniciok de casă", uzené maso a slanina prodávané rovnou ze stolu a sušenky s bonbony vážené do sáčků z papírových přihrádek. V řadě PET lahví od minerálky se u jednoho pultu žlutí domácí borș acru, od pozdní zimy tu pan Cojușna prodává melouny kvašené v sudu a na kartonech se na podzim objevují kelímky čerstvě loupaných vlašských ořechů. A protože pořádný trh neživí jen kuchyni, o pár uliček dál se přehrabujete v oblečení, hračkách a nádobí - třeba v baňatých kotlích značky Rashko Baba, které vypadají jako litina po dědečkovi, ve skutečnosti jsou to ale afghánské tlakové hrnce z hliníku silného na centimetr, prodávané po celém bývalém Sovětském svazu.
Hrozny jménem Moldova a datle z Krymu
Začátkem října patří pulty hroznům. Moldavsko si stolní odrůdy šlechtí samo: modrá Moldova z kišiněvského vinařského institutu pokrývá přes polovinu stolních vinic v zemi a vyváží se do osmadvaceti států včetně Mongolska. Bílý Alb de Suruceni, pojmenovaný po obci kousek za městem, je místní klasika už od sedmdesátých let - na trhu stál na kartonové cedulce nad hrozny tří barev, přepsaný do ženského rodu "Albă de Suruceni".
O bednu dál leží překvapení: červenozelené plody velikosti švestky a ručně psaná cedulka "Zizifus" s cenou 50 lei za kilo (61 Kč). Jujuba, zvaná také čínská datle, dorazila do Moldavska v roce 1975 z botanické zahrady na Krymu a místní ovocnářský ústav jich dnes pěstuje pětačtyřicet odrůd. Čerstvá chutná jako malé tvrdé jablko, sušená jako datle a nakládaná se v Moldavsku jí místo oliv. V íránské kuchyni má jujuba slavnější kariéru - z její dužiny se tam lisují kostky habeh anab. Vedle stojí bedna černé aronie, hned za ní oranžový rakytník.
Automat, který obsluhuje paní
U jedné z hal se na červené skříňce leskne nerezový automat na sodovku se čtyřmi kohouty. Na stolku před ním stojí jako vzorník kelímky: oranžový, zelený, tmavý a čirý. Ceník je čtyřslovná báseň: minerala, limonad, frigușor, kvas - malý kelímek za tři až pět lei (4 až 6 Kč). Frigușor znamená doslova "chládeček"; co přesně z toho kohoutu teče, jsem nezjistil ani dodatečně, a možná je to tak správně.
Automaty na sodovku vymyslel Sovětský svaz ve třicátých letech, zlidověly koncem padesátých: sklenice čisté sodovky za kopejku, se sirupem za tři. Pilo se ze společné skleněné sklenice, která se mezi zákazníky jen vyplachovala proudem vody na mřížce - lidový humor za to automatům přisoudil přezdívku, kterou raději nechám v ruštině: "сифилизатор". Mince dnes nahradila paní v modré zástěře, která točí, kasíruje a kelímky vydává jednorázové. Mnohem starší kusy jsem potkal na Osh bazaaru v Biškeku; kišiněvská verze je nablýskaná, princip ale zůstal - sirup, bublinky a člověk, který to celé hlídá.
Pateu u každého vstupu
U vchodů se opakuje stánek s nápisem "Pateuri Fierbinți!", tedy horké pirožky. Slovo pateu je přitom jazyková past: v Bukurešti pod ním dostanete listové pečivo, nebo rovnou paštiku, kdežto v Moldavsku je pateu kynutý smažený pirožek po ruském vzoru - s bramborami, zelím nebo tvarohem, kus za dvanáct lei (15 Kč). Ve vitríně vedle nich leží dražší plăcinty z tenkého taženého těsta a půlměsíce čebureků; všechno se smaží průběžně celý den a jí z ruky, klidně ve stoje mezi stánky.
Mléčná hala: bochníky v plátně a váhy dvojí generace
Nejsilnější dojem si odnáším z mléčné haly. Za pulty stojí ženy v šátcích a zástěrách, před sebou bochníky čerstvého sýra caș zavinuté v plátně, kostky másla s ručně psanou cedulkou "unt de casă" a smaltované hrnce husté smântâny, která se nabírá sběračkou rovnou do sáčku na váze. Vedle digitálních vah dosluhují modré ručičkové; nad jedním pultem visí ikona, na jiném leží vedle tvarohu oškubaný kohout i s hlavou a hřebínkem. Zdejší brânză - čerstvý caș promnutý se solí - patří do rodiny bílých solených sýrů, která se táhne od rumunské telemey po bulharské sirene - a bochníky v plátně sem vozí venkovanky samy.
Trh, který přetéká do ulic
A pak je tu vrstva, kterou žádný úřední počet kiosků nezachytí. Na lavičkách a chodnících v okolních ulicích prodávají hlavně důchodkyně a venkované: krabice jako pult, lavička jako sklad i výloha. Formálně jde o přestupek a policie dělá v okolí pravidelné razie; jen v roce 2017 zaznamenala po Kišiněvě přes pět tisíc případů. "Ani kousek brynzy nás nenechají prodat!" stěžovali si prodejci reportérům Svobodné Evropy. Praxe je ale vytrvalejší než paragraf: lavičky zůstávají obsazené a stejný výjev znají trhy od Ukrajiny po Kyrgyzstán.
Nejhezčí scénu dopoledne obstaraly maliny. Paní na lavičce si k vaničkám položila čerstvě ustřižený svazek malin i s listy - lepší reklamu žádná cedulka nesvede. A před objektivem pak seděla u svého zboží zpříma a hrdě jako na maturitním tablu.
Dopoledne na Piața Centrală
Na trhu jsme strávili sobotní dopoledne; cedulky kolem nás přeskakovaly z rumunštiny do ruštiny a zpátky. U sodovky jsem jen stál a koukal, v mléčné hale jsme ochutnali, co nám prodavačky samy nabídly, i když jsme nakonec nic nekoupili. Jediný nákup padl u hroznů: bílé a červené, obojí moldavské odrůdy - a byly skvělé. Kde přesně trh končí, se ostatně poznat nedá - lavičky s brynzou a malinami pokračují ještě kus za jeho ploty. Brána je na Piața Centrală opravdu jen formalita.
Piața Centrală
