Colivă: smuteční pšenice, kterou v Rumunsku rozdávají za duši zesnulého
Před jedním z mnoha kostelů v Jasech mi podali talíř, který vypadal jako dort na oslavu: bílý povrch a uprostřed kříž nakreslený kakaem. Lžíce se ale nezabořila do korpusu, nýbrž do zrn.
Colivă je sladká vařená pšenice smíchaná s vlašskými ořechy, cukrem a skořicí, natvarovaná do kopečku a posypaná moučkovým cukrem nebo kokosem - pokrm, který rumunská kuchyně nevaří k obědu, ale za duši zesnulých. Jí se lžící, nekrájí se.
Slovo, které kdysi znamenalo drobné
Český opis "smuteční dort" colivě křivdí hned dvakrát: není to dort a slovo samo má za sebou zajímavější kariéru. Řecké kóllybos znamenalo drobnou minci a v helénistické době se tak začalo říkat i malým koláčkům z vařené pšenice; z řeckého kóllyba udělala církevní slovanština kolivo a rumunština colivă, s přízvukem na druhé slabice. Z drobných se stal pokrm pro věčnost, což je kariérní postup, jaký se penězům jinak nestává.
Rumunsko si přitom colivu nevymyslelo: sladkou pšenici za zemřelé zná celý pravoslavný svět. V Řecku se do kollyvy sype granátové jablko a mniši na Athosu trvají na přesně devíti přísadách, bulharská kuchyně nosí o zádušních sobotách ke hrobům kolivo zabalené v ubrousku a Srbové žehnají žito nejen na pohřbech, ale i na slavě, rodinném svátku patrona, který je spíš oslava než smutek. Vzdálenější příbuzní vařeného obilí stojí i mimo pravoslaví: sicilská cuccìa, kterou Sicílie jí 13. prosince na svatou Lucii, a turecký aşure, do kterého turecká kuchyně dává kolem čtyřiceti přísad, protože Noe prý po potopě uvařil všechno, co na lodi zbylo. Rodokmen s colivou nesdílejí, jen nápad.
Císař, mučedník a zrno, které musí zemřít
Pravoslavná církev vypráví, jak colivă přišla ke svému svátku. Císař Julián Apostata (vládl 361-363) nechal v prvním postním týdnu pokropit potraviny na trhu krví z pohanských obětí, aby křesťany v půstu znesvětil; mučedník Theodor Tiron se ve snu zjevil arcibiskupovi a poradil, ať lidé nekupují nic a jedí vařenou pšenici s medem. Rumunští pravoslavní si to připomínají dodnes: první sobota velkého půstu se jmenuje Sâmbăta lui Toader a hospodyně v ní vaří první colivu roku. Je to legenda církevní, ne historická, a pšenice za mrtvé je ještě starší: Řekové obětovali vařenou směs zrn zemřelým o svátku Anthesteria dávno před Kristem. Kudy vedla cesta od antické obětiny k pravoslavné míse, nikdo nedatuje; starověký Řím, jmenovaný tu často s Řeckem jedním dechem, s colivou podle všeho nemá společného nic. Proč pšenice, vysvětlí kněz Janovým evangeliem: zrno, které nezemře, zůstane samo, a zemře-li, přinese užitek. Colivă je tahle věta uvařená.
Z čeho se colivă vaří a jak se s ní zachází
Základ je prostý a práce zdlouhavá. Pšenici, v Bukovině loupaný ječmen, je třeba přebrat, promýt a vařit do měkka, teprve pak se zamíchají mleté vlašské ořechy, cukr nebo med, skořice, vanilka, citronová kůra a kapka rumu. Na míse se hmota natvaruje do kopečku, kterému se říká movilă, mohyla; povrch se uhladí, přikryje strouhankou a moučkovým cukrem a teprve na tohle bílé plátno se z kakaa nebo skořice nakreslí kříž. Kolem kříže bonbony, mandle, případně iniciály zesnulého; místo cukru se sype i kokos. Chuťově je to krupicová kaše se skořicovým cukrem, jakou pamatujete ze školky, jen zrna se musí kousat a ořechy jí dodávají dospělou vážnost.
Colivă se nese do kostela k pohřbu a k zádušním bohoslužbám, kterým se říká parastas: třetí, devátý a čtyřicátý den po smrti, pak po roce, po dvou, po sedmi, a o sobotách mrtvých. Kněz ji požehná, a když se zpívá "Veșnica pomenire", Věčná paměť, příbuzní mísu nadzvednou a pohoupají. Po obřadu se rozdává jako pomană, almužna za duši zesnulého, a odmítnout ji se nesluší - v Bukovině se dokonce věří, že zrna jsou hříchy zemřelého a hosté je ochutnáním odnášejí s sebou. Na jídelním lístku ji nehledejte: kdo chce colivu ochutnat bez smutku v rodině, počká, až ho někdo osloví před kostelem, nebo si v cukrárně koupí kelímek colivă la pahar, zhruba 150 gramů, který ovšem obvykle míří na něčí parastas.
Talíř před kostelem v Jasech
Colivu jsem dostal v Jasech, před jedním z mnoha tamních kostelů, a pohřeb to nejspíš nebyl - co přesně se ten den připomínalo, jsem se nedozvěděl. Talíř stál na modrém vyšívaném ubrusu a kříž z kakaa byl nakreslený tak pečlivě, že se mi do něj nechtělo zabořit lžíci jako prvnímu. Pšenice byla měkká, ale zrna se ještě kousala, ořechy chutnaly víc než cukr, kokos na povrchu byl suchý a sladký a skořice přišla až nakonec. Nestála nic - colivă se dostává darem. Za pokrm pojmenovaný po drobných mincích jsem tak nezaplatil ani drobné.
