Gogoși: rumunské koblihy velikosti dlaně
Rumunština má pro lhaní půvabný obrat: a vinde gogoși, prodávat koblihy. Kdo vám v Bukurešti prodává gogoși, ten vám nejspíš věší bulíky na nos - a kdo to dělá v pekárně v Sibiu, chce za to čtyři lei.
Gogoși (jednotné číslo gogoașă) jsou kynuté koblihy smažené v oleji, které rumunská kuchyně prodává buď prosté s moučkovým cukrem, nebo plněné marmeládou, tvarohem, čokoládou, a v Transylvánii i slaným sýrem. Slovo samo si prošlo víc kariérami než leckterý politik: znamená také kokon bource morušového a přeneseně prázdné řeči. Tři významy, jeden tvar - něco kulatého, nafouknutého a uvnitř nejistého.
Jedno těsto, čtyři jména a celá střední Evropa
Odkud se slovo gogoașă vzalo, rumunský akademický slovník poctivě neví; nejčastěji se cituje albánské gogëlë, poupě. Zato u jmen, která kobliha nosí po krajích, je rodokmen průhledný: v Sedmihradsku se jí říká pancove, v Banátu crofne, na Bukovině pampuște. Gogoși nejsou rumunský vynález, ale rumunská větev středoevropské rodiny kynutých smažených koblih - rakouský Krapfen, maďarský fánk, polské pączki i česká kobliha stojí na stejném těstě z mouky, mléka, žloutků a droždí. Liší se detaily: Krapfen se plní až po usmažení injekcí meruňkové marmelády, pączki mají rády růžovou marmeládu a gogoși velikost.
Co je uvnitř a kdy se gogoși smaží
Historie tady nemá letopočet, jen směr. Do Transylvánie a Banátu přišla kobliha se Sasy, Šváby a habsburskou kuchyní a v rumunských zdrojích se o ní mluví jako o věci staré stovky let, aniž by někdo uměl říct, kdo první namočil kus kynutého těsta do horkého oleje. Poctivější je přiznat, že první rumunskou gogoașă nikdo nedatuje. Co se datovat dá, je kalendář: gogoși patří k Lăsata secului, poslednímu dni před půstem. Zbytek roku je to pouliční svačina z gogoșărie - a i tohle slovo umí Rumuny pohádat, protože polovina země píše gogoșerie a pravopisná příručka jim to trpělivě opravuje.
Těsto zná každý, kdo někdy smažil koblihy: mouka, vlažné mléko, žloutky, droždí, cukr a citronová kůra, hodina kynutí, kolečka vykrojená sklenicí, ještě chvíli dokynout a pak do oleje dozlatova. Rozhoduje náplň a čerstvost. Marmeláda a vanilkový krém jsou klasika, čokoláda a Nutella novější standard, tvaroh s rozinkami sladká střední cesta - a v Transylvánii, kde se sýra dělá hodně, se objevují i gogoși s telemea, s cașcavalem nebo s urdă a koprem, tedy něco jako smažený pirožek se slaným tvarohem. Čerstvost je druhá věc: gogoașă žije pár minut po vytažení z oleje, a kdo ji kupuje z vitríny, měl by se zeptat, kdy jela poslední dávka.
Vitrína v Sibiu před odjezdem do Kluže
Já jsem gogoși jedl v Sibiu, v den, kdy jsem měl domluvenou spolujízdu zpátky do Kluže. Sibiu jsem měl do té chvíle v hlavě hlavně jako skanzen, který jsem obešel a který je nádherný; gogoși mi do toho obrazu přidala pekárna s vitrínou, kde se za stočeným provazem vršily koblihy velikosti dlaně - ne kulaté koule, jak je známe, ale ploché půlměsíce přeložené přes náplň. Pekárna nabízela různé plněné varianty, všechny za 4 RON (20 Kč), a gogoși simple za 2,50 RON (13 Kč). Vzal jsem čokoládovou, právě usmaženou. Těsto bylo lehké a olej z něj prosákl ubrouskem dřív, než jsem stačil ukousnout, čokoláda uvnitř byla ještě tekutá. Náplně bylo tolik, kolik by u nás dali do tří koblih, za dvacet korun to byla celá svačina na cestu.
