Pečivo | stránka 2 z 5
Byrek: tradiční balkánské slané pečivo
Byrek je slané pečivo z tenkých plátů těsta zvaných petë, plněné tvarohem gjizë, špenátem, masem nebo rajčaty s cibulí. Peče se od Turecka až po Izrael, v Albánii je ale doma na každém rohu - specializované pekárny byrektore ho prodávají po kusech a do ruky. Jí se ke snídani i jako svačina, teplý nebo studený.
Petulla: smažené kousky těsta k albánské snídani
Petulla jsou smažené kousky řídkého, většinou kynutého těsta, v Albánii základ domácí snídaně. Zvenku křupou, uvnitř jsou vzdušné a chuťově neutrální, takže snesou bílý sýr, džem i med - jedí se na slano i na sladko. Patří do balkánské rodiny smaženého těsta vedle bulharských mekici nebo tureckých pişi, v pekárnách se neshánějí: smaží se doma a v penzionech.
Bukë misri: kukuřičný chléb albánského venkova
Bukë misri je nekynutý kukuřičný chléb albánského venkova - placka z kukuřičné mouky, vody a soli, dřív pečená pod kovovým poklopem saç, dnes v pekáči v troubě. Kukuřice se v Albánii pěstuje od 17. století, její chléb byl po staletí každodenním jídlem chudých horských rodin. Podobné pečivo pečou i sousedé: v Srbsku proja, v Řecku bobota.
Kulaç: albánský nekynutý chléb
Kulaç je hutný kulatý chléb albánské kuchyně, zadělávaný bez kvasu a droždí, takže nemusí čekat na vykynutí. Jménem je příbuzný českého koláče, v nouzi se kdysi pekl rovnou v popelu ohniště a ve svatebních obřadech Albánie a Kosova hraje roli dodnes. Na jihu země se z něj chystá sváteční përshesh, drobený chléb nasáklý šťávou z pečeného krocana.
Simit: tradiční turecké pečivo
Simit je tradiční turecké pečivo ve tvaru kruhu s dírou uprostřed, posypané sezamovými semínky. Historie simitu sahá až do Osmanské říše. Jeho prodej na ulicích se stal nedílnou součástí turecké kultury. Simit se tradičně podává k tureckému čaji nebo ayranu a často jej doplňují sýr, olivy či rajčata. Simit je jedním z nejvýraznějších symbolů turecké kuchyně.
Açma: tradiční turecké sladké pečivo
Açma je tradiční turecké mírně sladké pečivo. Açma je běžně dostupná v pekárnách, cukrárnách i v pouličních stáncích po celé zemi. Klasická verze bývá bez náplně, ale existují i varianty plněné sýrem kaşar, olivami nebo pizza směsí. Açma je jedním ze symbolů tradiční turecké snídaně.
Taftoon: nejběžnější íránský chléb
Taftoon patří mezi nejstarší a nejrozšířenější druhy pečiva v Íránu. Tento tenký, lehce pružný chléb se připravuje z pšeničné mouky, vody, droždí a soli. Těsto se po vykynutí ručně rozvaluje na placky a tradičně peče na stěnách rozpálené pece typu tandoor. V moderních pekárnách se už často využívají rotační pece, které umožňují větší produkci. Taftoon má mnoho variant.
Sangak: íránský národní chléb
Sangak je tradiční íránský celozrnný chléb. Jeho název pochází z perského slova "sang" (kámen) Odkazuje tak na unikátní způsob pečení na rozžhavených oblázcích. Tento tenký, podlouhlý chléb o délce 70 - 80 cm má nepravidelné okraje a charakteristické důlky na povrchu. Sangak se podává čerstvý, často ještě teplý, je nedílnou součástí íránské kuchyně.
Nan-e khoshk: íránský suchý chléb
Nan-e khoshk, doslova "suchý chléb", je tradiční íránský chléb známý svou jednoduchostí, dlouhou trvanlivostí a všestranným použitím. Připravuje se z mouky, vody a soli, těsto se rozválí do tenkých placek a peče při vysoké teplotě, čímž získává svou typickou křupavost. Často bývá obohacen semínky. Chléb je oblíbený napříč celým Íránem, podává se k sýrům, jogurtům či polévkám, je ideální na cesty díky své trvanlivosti.
Nan-e ghandi: perský sladký chléb
Nan-e ghandi, známý jako perský sladký chléb, je tradiční íránské pečivo s jemnou, nadýchanou strukturou a sladkou chutí. Název pochází z perských slov "nan" (chléb) a "ghand" (cukr), což odkazuje na jeho hlavní charakteristiku. Nan-e ghandi je symbolem pohostinnosti, servíruje se k čaji či kávě při rodinných a společenských setkáních.