Pečivo | stránka 3 z 5
Khobz: typický severoafrický plochý chléb
Khobz je tradiční plochý chléb, který je neodmyslitelnou součástí kuchyně Severní Afriky, narazíte na něj především v Maroku, Alžírsku a Tunisku. Vyrábí se z jednoduchých surovin - pšeničné mouky, vody, soli a droždí. Tento univerzální chléb slouží nejen jako příloha k pokrmům, ale také jako nástroj k nabírání omáček a polévek.
Tandyr nan: středoasijský chléb pečený na stěně pece
Tandyr nan je středoasijská kynutá placka, kterou pekaři pečou přilepenou na rozpálené vnitřní stěně hliněné pece. Tenký střed s vytlačeným vzorem jí dělá razidlo čekič, nadýchaný okraj si žár pece ohlídá sám. V Kyrgyzstánu leží na stole u každého jídla; trhá se rukama, nožem se nekrájí a nikdy se nepokládá vzorem dolů.
Bajgiel: krakovský předek newyorského bagelu
Bajgiel je kynutý kroužek z pšeničného těsta, který se před pečením krátce povaří ve vodě - právě z té lázně má lesklou kůrku a hutný střed. Nejstarší zmínka o něm pochází ze židovského Krakova, s vystěhovalci doputoval do New Yorku, kde se z něj stal bagel, do Polska se vrátil až v americké podobě. Dnes ho v Polsku pečou bajglárny a snídaňová bistra větších měst.
Lavash: arménský chléb pečený na stěně pece
Lavash je tenký nekynutý chléb z mouky, vody a soli, který se v Arménii peče přilepený na rozžhavenou stěnu hliněné pece tonir. Za necelou minutu se nafoukne a stáhne hákem; čerstvý je ohebný jako látka, sušený vydrží měsíce. Arménie ho v roce 2014 zapsala na seznam UNESCO, o dva roky později si tenké placky zapsalo pět dalších zemí.
Matnakash: arménský kynutý chléb s rýhami od prstů
Matnakash je kynutý arménský chléb s pěti až šesti rýhami, které pekař vytáhne prsty do syrového těsta - odtud i jméno, "tažený prsty". Vedle lavaše je to mladší a tlustší sourozenec: hromadně se peče až od třicátých let, v Rusku se prodává pod cizím jménem, vydrží jen pár dní. Bochník z jerevanského supermarketu se nese domů v ruce a jí se ještě týž den.
Schoggiweggli: bazilejské pečivo s čokoládou
Kynutá máslová houska prošpikovaná velkými kousky čokolády, která se před pečením navrch nařezává, aby bylo už z výlohy vidět, co je uvnitř. Vymyslet ji měl v roce 1975 basilejský cukrář Anton Bachmann - i když ten letopočet vypráví jen jeho firma. Co znamená jméno, proč si ho Němci pletou s jiným pečivem a kolik houska stojí v Basileji.
Preclík: louhované pečivo
Preclík je louhované pečivo z jižního Německa, které zdomácnělo v celém německy mluvícím světě - v Rakousku, Alsasku i ve Švýcarsku. Jméno vzniklo z latinského slova pro paže. Samotný preclík má okolo sebe více legend než dokladů. Na jeho přípravu se používá slabý roztok louhu.
Švýcarské pečivo
Silserkranz se nekrájí - z věnce louhovaných bulek si každý ulomí svou. Jméno přitom nemá z vesnice v horách, jak se často traduje, ale ze slané lázně, kterou sdílí s preclíkem. K věnci přidávám další dva kusy švýcarské pekárenské vitríny: máslovou housku Butterweggli a bramborovou bulku Kartoffelbrötchen - i s cenami a chutěmi.
Panificio Fiore: slavná pekárna v Bari s pecí z roku 1912
Panificio Fiore je rodinná pekárna ve staré čtvrti Bari Vecchia, pár kroků od baziliky San Nicola. Třetí generace rodiny Fiore v ní peče focacciu barese v dřevem topené peci z roku 1912, která se prakticky nevypíná. V roce 2019 porota vyhlásila zdejší focacciu za nejlepší v Itálii.
Pekárna Perrone: rodinná pekárna v Mateře s historií od roku 1890
Panificio Perrone, v Mateře známé jako Il Forno di Gennaro, peče od roku 1890: začínalo v jeskynní čtvrti Sassi jako soukromá náhrada obecní pece, dnes je jednou ze čtyř historických pekáren stojících za chlebem pane di Matera IGP. Vedle chleba prodává na váhu obložené focaccie, pizzu na plech i sladké pečivo a hostům dovolí posadit se uvnitř a nechat si jídlo ohřát.